Odinovo oko 15/47

5. 1. 2021 20:00
Rubrika: Odinovo oko

15. Třetí návštěvník

               Ondřej Pešina seděl zničeně v křesle na chatě otce Routka, který rodině Pešinů a Sedlářů poskytl útočiště v této neutěšené době. Seděl tak již skoro dva týdny. První tři dny si ještě říkal, že se nějakým způsobem ozvou. Jestli jsou na živu, přece se ozvou, říkal si tři dny.

               „Je to sem daleko,“ řekl pomalu pan Sedlář, „esi se jim rozbila veškerá elektronika, može jim trvat dlouho, než se sem z tama dostanou.“

Pan Pešina neodpovídal. Zíral před sebe a vůbec nedával najevo, že by ho slyšel. Pomalu přizvedl k ústům sklenici s teplým čajem. Vždycky, když mu bylo zle, pil čaj bez ohledu na venkovní teplotu.

„Esi se jim rozbila všecka elektronika,“ pokračoval pan Sedlář a prohraboval se ve svých stříbrně protkaných vousech, „nemožou se nám nijak dovolat, ani pokud si někoho poprosijou. Dyť máme zablokované... hente hebla.“

Pan Pešina prudčeji vydechl. Pan Sedlář chviličku pozorně naslouchal a pak přemýšlel. Měl dojem, že mezi proudem vzduchu slyšel několik nezřetelných konsonantů. Řekl „možná“? Jestli ano, bylo to to první, co vyslovil za celý den.

               Obě matky se dokázaly na velké horské chatě zaměstnat úklidem a přinutily k tomu i Valerii, Davidovu sestru, která lokální situaci definovala otráveným postpubescentním „tyvole“.

               „Mohu za to já,“ zašeptal pan Pešina a pan Sedlář si nebyl jistý, jestli je vděčný, že jeho společník prolomil mlčení.

               „Dovolte, aby sem citoval svoju ceru: tyvole,“ odtušil pan Sedlář uvolněně, jelikož se ti dva docela rychle sblížili. „Može za to ten, jak ste povídal, ten chlápek, dyť víte.“

               Chtěl pokračovat, ale vtom se nad jedním z cleverboxů, které ležely na konferenčním stolku[1] zjevil hologram synů těchto otců a zkreslený hlas Pavla říkal: „Tati, uvázli sme ve vesmíru Johna Constabla. Skočili sme do studie mraků, co je v muzeu naproti Sněžence. Majou, snad ještě jo, majou tam výstavu britského umění. My sme teď jakoby pod tím obrazem, esi se tam dostaneš tama, tož si vem padák, je to pořádný let, rozbili sme si při tom Petrovy klíče. Esi chceš jinudy, tak ti neporadím, sme nejblíž výlezu z obrazu Parhamský mlýn, ale ten bude někde v Anglii nebo nevímkde. Jinak sme oba v pořádku, jen se ztadyma nemůžem dostat.“ Hologram zhasl.

Ondřej Pešina se ve vteřině změnil ze zhrouceného staršího pána na muže, no, buďme realističtí, středních let, sršícího energií. Vyskočil z křesla a zakřičel na cleverbox: „Najdi mi nejrychlejší způsob, jak koupit padák, ne počkat, storno.“ Zastavil se. „Nejdřív musím zkusit našu zkratku, de o čas.“

Přeběhl obývací pokoj a v náhlém přebytku energie skočil šipku do obrazu, kde si řádně nabil. V závislém vesmíru, déjà vu, přeběhl místnost k poslednímu z výstupů, který patřil Pavlovi a nebyl tedy zničen, a před ním se zastavil. Místo nazlátlého vlnícího se jezírka, skrz nějž by byl tu a tam nezřetelně vidět vesmír na druhé straně, měla hladina výstupu barvu načervenalou. Zkusmo proti ní hodil kapesníkem. Odrazil se. Zkusil překážku prolomit rukou, ale marně. „No nic, tak tedy tou delší cestou,“ zašeptal si a vylezl do skutečného světa. „Jak nejrychleji získat padák?“ zeptal se cleverboxu a už byl na cestě ven, když ho zastavila jeho žena, která doteď stála tiše ve dveřích.

„Počkej, rozmysli si dobře, co uděláš. Pořád ještě nedopadli útočníky. Pořád ještě se vykrucujou a nechcou z tého obvinit Bala ani Lánského a oni ti ublížijou na potkání. Nemožeš se tam jen tak okázat,“ držela ho za rukáv a nechtěla pustit.

„Jde přece o Pavla.“

„Jistě, ale on teď není v nebezpečí, sáms ho slyšel, zkus nejdřív vymyslet, jak to udělat, abys nebyl v nebezpečí ani ty,“ přemlouvala ho dál.

„Jestli nevadí, že ruším, mám tu nejkratší cestu do obchodu s parašutistickými potřebami. Nabízejí padáky, lehká vznášedla, létací batohy, kombinézy s impregnací do mraků a další široký sortiment,“ prohlásil do pauzy cleverbox.

Pan Pešina mrkl na svou ženu a odpověděl jí: „Promyslím to cestou do obchodu a dám ti vědět.“ Když nic nenamítala, vytáhl z komory kolo[2] a vyrazil na cestu.

               O hodinu později vylezl z překvapivě nenápadného krušnohorského obchůdku a požadoval po cleverboxu nejrychlejší cestu domů. „Tři hodiny,“ mumlal si nespokojeně, „navíc mohou očekávat, že se tam někde ve vlaku objevím,“ přemýšlel dál polohlasem, ale hned se musel ušklíbnout nad svou paranoiou. Zamířil nejprve zpět na chatu, jelikož nejbližší spoj byl za hodinu, a na nádraží šel pěšky. Děkoval za štěstí, že nepotkal ženu, takže jí mohl jen v klidu nechat vzkaz, že jede vlakem, aby se nestrachovala, že si dá pozor, a nemusel poslouchat její námitky, zákazy, domlouvání a výhružky.

               „Právě jsem našel zprávu o britské výstavě,“ ozval se v půli cesty cleverbox. Ondřej Pešina ho běžně nechával mluvit k věci, protože si mohl všimnout použitelných informací, ačkoli si paní Pešinová často stěžovala, co ta jeho krabička zase kecá.

               „Mluv,“ pobídl ho pan Pešina.

               „Část výstavy včetně Constablovy studie mraků putuje nákladním vozem zpět do Británie. Obrazy naložili dnes v deset hodin dopoledne.“

               „Doprčic,“ ulevil si pan Pešina a zastavil se. Rychle uvažoval. „Kde je nejbližší Constablův obraz?“

               „V Německu, na Letní výstavě umění v Berlíně. Přejete si nalézt nejkratší cestu tam?“

               Pan Pešina neodpovídal, stál uprostřed chodníku, překážel občasným kolemjdoucím (tady v podhorském městečku to s tou hustotou chodců zdaleka nebylo tak vážné jako doma) a vedl v duchu sám se sebou spor, až nakonec dospěl k závěru a chtěl vědět: „Zůstal v galerii obraz nějakého autora, jehož obraz je taky na cestě?“

               „Promiňte, kompletní seznam není dostupný. V článku, který jsem nalezl je pouze zmíněn...“ následoval krátký seznam autorů, který končil slovy, „a jeden z obrazů Reného Magritta.“

               Ondřej Pešina se zarazil. „Počkej, já sem myslel, že to má byt výstava britského umění, tož co tam dělá Magritte?“

               „Je z jiné výstavy. Přejete si více informací?“

               „Ne. Teď mě zajímá něco jinčího. Říkals, že jeden z obrazů, znamená to, že je někde v muzeu ještě jiný?

               „Ano, ve výstavě Sarkasmy a absurdity ve druhém patře.“

               „Dobře,“ řekl si už pro sebe. V mysli se mu objevila nejistá představa legračních, a přitom ponurých mužíku v buřince, jablek a dýmek. Vstoupit do obrazu surrealisty by mohlo být nebezpečné, dokonce osudné, ale měl tušení, že Pavel se o Magrittovi vyjadřoval poměrně s uznáním, a to byl spíš typ kritika--moralisty.

               Za tři a půl hodiny – ve snaze vypadat nenápadně a jako obyčejný návštěvník – s velice podezřelým chováním vstoupil do budovy muzea naproti majestátní vrcholně barokní stavbě Panny Marie sněžné.

               Bylo naprosto nemožné zůstat s Magrittovým obrazem sám, bylo tam toho dne nezvykle mnoho asijských turistů, kteří si fotili vše okolo, jen ne obrazy. Nešlo to. Posadil se na sedačku před „Toto není dýmka“ a uvažoval.

               „Ukaž mi ten obraz, co je na cestě,“ přikázal cleverboxu, když si uvědomil, že vlastně neví kudy má pak ven, jestli se kdy dostane dovnitř. Nad jeho cleverboxem se objevilo obrovité zelené jablko uvnitř jakéhosi bytu. No výborně, pomyslel si, to tam budu hledat celou věčnost, měl jsem radši jet rovnou do Berlína.

               Když už bylo jasné, že není zbytí, povzdechl si, zapjal Petrův klíč na svém zápěstí a vstoupil dovnitř, kde se okamžitě praštil do hlavy o dřevěnou desku, protože malovaná dýmka-nedýmka byla velmi blízko. V galerii za ním se s vyděšeným vypísknutím jedna Thajka skácela do náruče jednoho ohromeného Ostravana, který na to nespokojeně vykřikl několik oblíbených ostravských citoslovcí, ale o pět let později se s ní oženil, takže byl za ten šok ve výsledku rád. Thajka měla dobrý sluch a talent na jazyky, a jelikož za zbytek života téměř nevytáhla paty ze svého nového bydliště, stala se jedinou Thajkou v dějinách světa, která perfektně ovládla ostravštinu, a to včetně míry expresivity.

               Ondřej Pešina, nic netuše, jak moc změnil životy těch dvou cizích lidí v galerii, zatím zkoušel získat orientaci v podivném světě Reného Magritta a uhýbal před létajícími jablky a malými mužíky, kteří padali z nebe jako dešťové kapky. Poskakoval neznámou francouzskou, nebo snad belgickou ulicí a tu a tam šlápl do místa s převrácenou gravitací. Snažil se nevzletět a opatrně postupoval k nejbližšímu domu. Konečně byl u dveří, konečně byl ve – vlastně dveře vedly ven a on se jen taktak udržel kliky a nevypadl do nebesky modré propasti. Stěží se znovu vyhrabal na ulici, zavřel dveře a v duchu se proklínal, že nenastoupil na vlak do Berlína. „Neměl sem to dělat, doprčic, ten správný obraz může byt kilometry, desítky kilometrů daleko,“ říkal si nahlas, protože měl dojem, že je tu sám.

               U ucha se mu ozval slabý hlásek: „Qu’es-ce que c’est?“

               Podíval se na své rameno a leknutím vykřikl, protože mu tam stála jedna dešťová kapka, totiž malinký mužík v buřince. Mužík na jeho výkřik nereagoval a tvářil se, jako že čeká na odpověď a jeho rameno neopustí, dokud ji nedostane.

               Pan Pešina vytáhl cleverbox a řekl: „Překládat do francouzštiny. Dobrý den.“

               „Bonjour,“ řekl cleverbox. Mužík se uklonil, nijak se nepodivuje té mluvící krabičce v Pešinově duce.

               „Prosím vás, kde je byt s obrovským jablkem?“

               „Où est l’appartement avec une grosse pomme, s’il vous plait?“

               Mužík ukázal svým deštníkem na levý konec ulice, pak deštník otevřel a skočil z jeho ramene dolů, kde se proměnil na malou loužičku vody.

               Pan Pešina to s údivem pozoroval. „To je vážně zajímavé.“

               „C’est trés interesant,“ přeložil poctivě cleverbox.

               „Už nepřekládej,“ usmál se Ondřej Pešina a vydal se na konec ulice. Když potlučený a ulepený od moštu z jablek, jimž včas neuhnul, došel až k domu, s úlevou vpadl dovnitř. Skoro se radostí rozesmál, když viděl, že tam nic nepoletuje vzduchem a vzhůru vede úplně obyčejné schodiště. Pro jistotu se přidržoval zábradlí – taky že několikrát po něm musel ručkovat, jelikož z něj visel... dejme tomu nahoru – a nehoře před rámem dveří, za nimiž byl vidět kousek monstrózně velikého jablka, nalezl zlatavý vlnící se obdélník.

               Vylezl. Konečně venku, pomyslel si a zrak mu padl na realisticky provedenou sochu muže, která s opravdu umně provedeným úlekem v očích hleděla jeho směrem. Ze zvědavosti udělal krok k ní, aby si ji prohlédl, když vtom se socha pohnula a současně vykřikla hrůzou: „Scheiße! Nein, nein!“ a dala se na ústup. Jak Němec couval – nebyla to totiž socha – převrhl stoličku za sebou a s hlasitým „bác!“ se přes ni svalil na záda. I po zádech postupoval pozoruhodně rychle od pana Pešiny a s nebývalou kreativitou varioval své „scheiße!“ a „nein!“ (a stačila mu na to opravdu jen dvě slova).

               Ondřej Pešina opět rychle vytáhl cleverbox a skrze překladatele okřikl muže, aby se uklidnil, že není žádný démon. Cleverbox jeho slova přeložil do němčiny, takže tvrzení, že není démon, okamžitě znělo jako čarodějné, ba démonické zaklínání, jak je to v tomto ohavném jazyce se vším.

               Pochopil, že již je v nějakém muzejním skladu v Berlíně, a tak se rovnou zeptal, kde je obraz Johna Constabla, ujistil se, že Němec nebude příliš sdílný, jakou kouzelnou příhodu zažil, oblékl si výstroj a skočil.

               Jak se obával, malíř 19. století neměl a nemohl mít příliš povědomí o létání, natož skákání s padákem, takže i s ním padal podstatně rychleji, než by si přál – pokud tedy připustíme, že by si vůbec kdy přál skákat z obrovské výšky pouze s kusem látky na zádech; to si ostatně přáli za celou historii od 20. století beztak jenom šílenci a sebevrazi (čili ještě šílenější šílenci).

Klepal se zimou, popotahoval si studené promočené oblečení a masíroval si pohmožděný kotník. Seděl v blátě, ale neměl dojem, že se přesvědčí v bližších minutách vstát, sbalit padák a kulhat pouhých sto metrů k mlýnu. Nebylo však pomoci, bylo již šero a nikdo ho nemohl vidět a pomoci mu (kdyby byl znal dílo Johna Constabla, věděl by, že by noc být neměla a že je to velmi zvláštní, ale nezatěžujme tím nyní jeho mysl).

...

               Když Pavel s Davidem vypustili zprávu, čekali asi hodinu před východem, až nakonec David sklesle řekl: „Myslím, že se to nedostalo ven.“

               „No,“ nechtěl Pavel ztrácet naději, „spíš sme si neuvědomili, že bude trvat, než se někdo dostane až z Krušnohoří. Musí to trvat ještě ňákou dobu. Pár hodin, celý den, kdo ví.“

               Po dalším dnu dřiny si šli lehnout unavenější a zoufalejší než kdy jindy. Každou hodinou se naděje na záchranu zdála nezřetelnější, a právě proto, že ráno tolik doufali, byli toho večera tolik zklamaní.

               No, budeme první lidé, kteří zestárli a umřeli v imaginárním světě, pomyslel si s povzdechem Pavel, když zhasínal lampu. Lehl si a zadíval se na temný strop.

               „Ty, Pavle,“ promluvil do tmy hlas jeho spolunocležníka, „neslyšels něco? Jako by venku něco spadlo.“

               „Hmm,“ zabručel otráveně, „dole se převrátil pytel s moukou. Doufám, že nespadl do mokra, to by zase bylo škody.“

               „Ne, ne, já měl dojem, jako by to šlo zeshora. Jako když skačou parašutisti, tož ten zvuk, jak otvírajou padák, přibližně.“

               Pavlovi nebylo do řeči, a tak ho jen odbyl: „S trochou štěstí jenom skočila kočka ze stromu nebo tak něco. Kašli na to, dobrou.“

               „Hmm, dobrou,“ ustoupil David.

               Zvenku se však ozvaly nové zvuky. Zvuk kroků, nebo spíš šourání se, a když to bylo až u mlýna, zastavilo se to a do noci zazněl hlas Ondřeje Pešiny: „Haló! Pavle, Davide, ste tam?“


 


[1] pozn. aut.: Já si to představuji jako malou kostku přibližně o velikosti vrhací kostky a je snad s podivem, že si je dokážou rozeznat. Lidé 25. století jsou v mnoha ohledech divní. Například vůbec nenosí ponožky, což je pro mě, který je někdy nosím i do sandálů, naprosto nepochopitelné.

[2] pozn. aut.: Nemůžeme si tak docela představovat bicykl z 20. nebo 21. století; ovšemže i zde se technologie ženou vpřed, ale princip se nemění. Navíc tak přezdívané protilenostní zákony ve 24. století způsobily, že pro spěšné středně dlouhé trasy požívají tyto prostředky velké oblíbenosti.

Zobrazeno 124×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz