16. Jistoty tichého domova
Tři cestovatelé se pohodlně usadili do křesel v obývacím pokoji a všichni položili nohy na konferenční stůl. „Ach, konečně klid,“ zašeptal David, jak nechtěl rušit příjemné večerní ticho. Druzí dva v duchu přisvědčili, ale příchozí by je nerozeznal od tvrdě spících.
Příchozí by je nerozeznal od spících, kdyby příchozím nebyla paní Pešinová, přišedší takřka hřmotně a s povelem (opravdu hlasitějším, než bylo třeba): „Nohy důle! Z toho se jí!“ Následovali ji ostatní zvědaví obyvatelé Routkova azylu. Marie Pešinová postavila na stolek tác se sedmi šálky čaje, protože bylo toho dne neobvykle chladno, byť mnohé růže doposud neodkvetly. Pak se všichni usadili na zbylá křesla a pohovku a paní Pešinová se zeptala již počtvrté: „Tak už konečně povídejte. A co je zač ten blbé šutr?“
Ondřej Pešina se zasmál, otevřel oči, zvedl kámen a chvíli si ho prohlížel. „Nestihl sem se podívat, jak je na tom náš dům, ale aji pokud sme o něj přišli, tohle nám zaplatí pět nových.“ Hodil kamenem do vzduchu, chytil ho, pak ho znovu vyhodil a znovu ho chytil. Užíval si, že je za ním jeden náročný úkol a že teď alespoň chvíli nemusí nic dělat a na nic myslet. Měl neděli. Už nevím, kdo mi to tenkrát říkal, pomyslel si, snad ten premonstrát ze Svatého Kopečka, že člověk má sedmý den odpočívat, ale těch zbývajících šest má pracovat tak, aby ten odpočinek potřeboval, aby si ho zasloužil.[1] „Z Jupitera.“ Pokusil se zase nonšalantně vyhodit kámen do vzduchu a kývnout k němu, ale tentokrát ho nechytil, takže frajerská scéna, kterou si do této chvíle představoval, se trapně rozpadla.
„Na Jupiteru kameny nejsou,“ protestoval pan Sedlář.
„No dobrá,“ ustoupil Ondřej Pešina a líně se zvedal, aby sebral kámen zpod stolu, kam se zakutálel, „dobrá, dobrá. Ale zní to tak líp. Je z měsíce Jupitera. Z Ganymeda. Dostali sme se tam úúúúplnou náhodou,“ protáhl znuděně, aby tím více rozdmýchal překvapení svých posluchačů.
Ale jeho paní rázně vstala a energicky mu vlepila facku (ve skutečnosti jen lehce): „Nech teho předvádění a mluv pořádně.“
Pravdou bylo, že když vylezli z Parhamského mlýna, neměli nejmenší tušení, kde jsou, co se stalo, nebo jak je možné, že... že je něco divně. V podstatě utekli, protože pan Pešina s nedobaleným padákem na zádech a cleverboxem v jedné a baterkou v druhé ruce hostitele ze mlýna dost polekal. Snažil se je pomocí automatického překladače uklidnit, ale v noční tmě podivná mluvící krabička nebyla úplně nejlepším uklidňujícím nástrojem. Dva dočasní obyvatelé obrazu rychle popadli své věci, Pavel se snažně omlouval, ale když kulhajícího otce dotáhl až k východu, zlatavému obdélníku slabě zářícímu do noci, příliš se nezdržoval a jako první vylezl ven.
„Co to?“ řekli postupně všichni tři, jak vylézali ven.
„Vždyť sme nemohli vylézt uvnitř dalšího obrazu, to sem si přece ověřil,“ přemýšlel nahlas pan Pešina a jeho tlumený hlas se odrážel od stěn velké místnosti plné obrazů, „jsme na nějaké planetě? Nebo spíš na měsíci?“ pokusil se slabě poskočit a vyletěl metr do vzduchu.
„Přesně tak, jste na Ganymedu,“ promluvil hlas za nimi.
„Doprčic!“ vyjekl David a všichni tři se s trhnutím otočili.
Za nimi nikdo nebyl. „Pardon,“ omluvil se Pavel a sehnul se, aby sebral ze země svůj cleverbox, „nemůžu uvěřit, že tu vydržel tak dlouho, sem se asi moc nechodí, že si ho tu nikdo nevšiml, vážně zvláštní.“
„Ve skutečnosti jsme si ho všimli,“ ozval se jiný hlas z druhé strany místnosti a na to se rozsvítila světla. Stál tam obtloustlý Asiat, v ruce držel svůj cleverbox, který za něj překládal, „ale zdálo se nám neuvěřitelné, jaká data jsme z něj získali, takže jsme to museli ověřit. Totiž bylo to neuvěřitelné, ale nedokázali jsme vypátrat příčinu, kde by se tu vzala nová informační jednotka, a ani příčinu, proč nám dává taková nesmyslná data. Tak jsme jeho zprávu poslali dál, chápete, že by bez řádného zesílení k Zemi nedoletěla.“
Pešinovi s Davidem na muže hleděli jako na zjevení a nebyli schopni slov. Muž zatím došel, nebo spíše doplul až k nim, chvíli si je měřil pohledem a pak se obrátil na pana Pešinu: „Vy asi budete Ondřej Pešina, že?“ Z této vzdálenosti byla slyšet i jeho melodická rodná řeč a David se neudržel a vyprskl smíchy, když slyšel z jeho úst pokus o „Onidlej Pešina“. Japonec si ho nevšímal a prudce se poklonil, takže se ve slabém gravitačním poli vyvedl z rovnováhy a panu Pešinovi vrazil hlavou do hrudi. „Přijměte můj obdiv. Je to obrovský posun pro vědu, všichni na Ganymedu dychtíme po tom, slyšet něco o vašem vynálezu.“
Ondřej Pešina skroutil obličej ve výrazu hrůzy. Na Ganymedu sice byla jen uzavřená společnost několika vědců pracujících mimo dosah pozemské politiky, ale přesto ho představa veřejného šíření jeho vynálezu děsila. Nestrašlivější lágry pro politické vězně dosavadní lidské historie mohly být nic proti tomu, co by jednou muselo přijít; a nejen to; nevypátratelné cesty špionů, zlodějů, nebo i vrahů, razících si cestu ke svým obětem skrz jiný vesmír, politické převraty řízené odkudkoliv a směřované proti jakékoliv vládě... V tom okamžiku byl pevně rozhodnutý svůj vynález hned po návratu domů zničit. Ďábelský vynález, novodobý[2] vynález zkázy, atomová bomba, yperit...
„Jo, dyž juž je o tom řeč, zničíš je?“ přerušila Marie Pešinová komplikované a zmatené vyprávění tří vypravěčů.
Pan Pešina si povzdechl a odvětil: „Je to těžké. Mám takové neblahé tušení, že je třeba budeme ještě potřebovat. Ale nech mě o tom ještě přemýšlet.“
Pauzy v příběhu využil pan Sedlář, vstal a řekl: „Omluvte mě, musím tam, kde aji pan král chodí pěšky.“
„Při tom vzpomínání na plytkou stravu ve mlýně mně ňák vyhládlo. Nedopovíme to o obědě?“ navrhl Pavel.
Valerie, už netrpělivá, aby se dozvěděla, jak to bylo, obrátila oči v sloup: „Ty seš jak můj brácha, tyjo. Taky furt myslí na žrádlo. Nechápu, jaktože není jak balvan. Já si enom trochu zobnu a už to na sobě vidím, jak přetékám.“ Ve skutečnosti Valerie neřekla přesně toto. Ale stejně jako ona opakovat za každým slovem její oblíbenou frázi se sudokopytníky by byla škoda papíru. Valerie nebyla hloupá, zkažená, nebo dokonce zlá, jen jejím neštěstím byl fakt, že se teprve blížily její sedmnácté narozeniny, což s sebou samozřejmě nese jen málo psychologických pozitiv, takže kdokoliv dospělý ji slyšel mluvit, musel naprosto nezbytně pomalu rudnout, ať už vztekem (to se týkalo pana Sedláře, který byl naštěstí právě na toaletě), nebo studem (to se týkalo paní Sedlářové a všech ostatních).
Všichni se pokusili Valeriina slova ignorovat a vstali, aby odešli do jídelny. Pan Pešina seděl naproti nějaké laciné krajinomalbě a celou dobu, než robot přinesl lilkové závitky s bramborovou kaší, mhouřil oči a zíral na obraz.
„Zkoušíte si představit noc?“ všiml si David.
Zkoušel. Přemýšlel nad tím okamžikem, kdy se maně otočil na Parhamský mlýn a k velkému překvapení zjistil, že je na něm den. Přítomnost obou ztracených synů v obraze natolik ovlivnila jeho samotnou podobu vevnitř, že by to nebyl věřil. Nakonec musel ale po zralé úvaze přiznat, že přece ani autor si mlýn nepředstavoval jako neměnnou skálu a že také musel předpokládat jakýsi denní rytmus.
Bylo to, když už strávili na Ganymedu několik hodin, takže se jim již dařilo při každém kroku neprorazit hlavou strop. Přeci jen bylo však nejpříjemnější trávit čas v centrifuze, veliké kruhové místnosti, která se otáčela rychlostí čtyři otáčky za minutu, takže na svých mírně šikmých zdech (otočených proti slabému gravitačnímu poli Ganymedu) vytvářela umělé gravitační pole. Byla to hodně zastaralá technologie, ovšem v celé budově byl společný systém GT[3] (Gravitatia Terrae), geniální, leč bohužel zatím nespolehlivý patent norských vědců z roku 2456, a jak lze očekávat, byl právě mimo provoz.
Pan Pešina rozmlouval s techniky a usilovně vzpomínal na svou někdejší četbu o výbuších supernov a o gravitačních vlnách, aby pochopil, jaký je s GT problém. Marno se namáhat, nechápali to tak docela dobře ani technici. Čekali na pomoc ze Země, která však nemohla být samozřejmostí, poněvadž cesta k Jupiteru stále trvala asi 2,5 měsíce, takže i devadesátikilový Jiro Katashi, onen člověk, s nímž se setkali hned před Parhamským mlýnem, si už tři čtvrtě roku připadal, že nemá ani dvě kila. Norský patent byl úzkostlivě chráněn, takže rada přes satelit nepřicházela v úvahu. Ani prověření vědci na Ganymedu nemohli zajistit, že uniknou tak důležité informace. Čekali tedy, až poletí pravidelný dvouletý spoj, aby přivezl odborníka – jestli bude nějaký odborník, který si najde čas i na ně. Ondřej Pešina poslouchal lamentace techniků a přemýšlel, jak jim vysvětlit, že jim nedokáže poradit. Využil první příležitosti, aby se vzdálil a vrátil se do galerie, kde si Pavel s Davidem prohlíželi výstavu.
„Tož jak to vypadá? Našli sme obraz, kterým by sme se mohli dostat do Francie. Je tu eště několik abstrakcí z Rakouska, ale hádám, že vlézt do abstrakce by bylo o hubu, co?“ promluvil na něj jeho syn.
Ondřej Pešina však příliš neposlouchal, zrak mu totiž konečně padl na obraz Parhamského mlýna a on konečně zjistil, že je tam den a ne noc. To překvapení ho přimělo přemýšlet jinak, očekávat, že věci jsou často velmi jiné, než si zprvu myslíme, a tak ani neodpověděl a okamžitě vyrazil zpět do centrifugy, kde doposud slzelo několik techniků nad svými bídnými osudy.
„Nemůžu říct, že by to byl můj obor a že tomu nějak rozumím, ale –“ pochopitelně nemá smysl vysvětlovat primitivním tvorům ze středověku 21. století, jak funguje umělá gravitace, když teprve nedávno dostali důkaz, že skutečně existují nějaké gravitační vlny.
„Takžes přišel na to, jak to funguje?“ skočil do vzpomínek Ondřeje Pešiny pan Sedlář.
„A miláčku, jak to bylo s tím tvým kotníkem? To tě tam jen tak přestal bolet? To ti nevadilo jít do té centrifugy? Teda centrifuga, divím se, že ju ještě někde majou, dyť to je taková pravěká pouťová atrakce,“ začala paní Pešinová své obvyklé komunikační návyky, které se předtím pro stres posledních týdnů na chvíli vytratily. Mluvila ještě asi minutu, ale pak se sama zastavila v půlce věty, protože si uvědomila, že už to stačilo.
Pan Pešina, jenž se zatím konečně s chutí pustil do jídla, které už mu stihlo vystydnout, se probral. Skoro neochotně spolkl sousto a odpověděl na otázky, které polovina stolovníků už zapomněla: „Ne, nevím, jak to funguje. Ve skutečnosti tam byl problém s něčím úplně jiným a technici si rvali vlasy, že na to sami nepřišli. Ne, Mařenko, nepřestal mě tam bolet. Ale do centrifugy je většinou – a tam to tak bylo taky – vstup uprostřed, protože se točí, že, takže sem zostával ve středu, kde sem vážil asi tak jako tato mísa jablek.“
Znovu se na chvíli ponořil do vzpomínek. Pravdou bylo, že se úplně netěšil, až GT zapnou. Ale ještě než k tomu došlo, doskákal/doplul na ošetřovnu, kde se pohodlně usadil a vyčkal na péči i bolestivý návrat zemské přitažlivosti.
„To ses teda měl,“ poznamenal hořce Pavel.[4]
„Jo, to jo,“ dodal David, „my sme zrovna... prohlíželi obrazy v galerii, no dobře, skákali sme ke stropu a oba sme byli uplně u něj, dyž to zapli.“
„Jo, podivejte na tu hrču.“
Pan Pešina se rozesmál, „tak konečně vím, co se to tam stalo.“
On měl v tu chvíli klid na ošetřovně. Zrovna mu zavazovali nohu, když mu najednou ztěžkla a trochu klesla dolů. Spokojeně se postavil a šel za
panem Katashim.
„Pane Pešino!“ vítal ho nadšeně Jiro Katashi, „jste nám velkým přínosem. Už mi z té slabé gravitace bylo špatně, nevíte, jaké to je strávit v tom tolik měsíců.“
„Pane Katashi,“ oslovil ho mírně Ondřej Pešina, „nezlobte se, ale o svém vynálezu s váma nemůžu mluvit. Myslím si, že by to mohlo být nebezpečné. Samozřejmě si nemyslím,“ dodával rychle, „že by sem vám tady na Ganymedu nemohl věřit, to ne, ale začínám si myslet, že by takový vynález vůbec neměl existovat.“
Katashi smutně pokýval hlavou. „Musím přiznat, že jsem si to celou myslel. No! Ale stejně jste nám moc pomohl.“ Přešel ke stolu a zvedl z něj šedý naprosto obyčejně vypadající kámen. „To je kámen odsud. Na Zemi bude mít velkou hodnotu. Chtěl bych, abyste to přijal jako náš dík,“ řekl a natáhl ruku s darem.
Pan Pešina, letmo znalý japonské etikety odmítl: „To nemohu přijmout. To je příliš velká odměna za malou pomoc.“
„Ale no tak, berte, uděláte mi radost,“ trval na svém Katashi.
Teď už bylo zdvořilé si dar vzít, a tak se pan Pešina krátce uklonil a kámen obřadně převzal. „Tedy je mi ctí.“
[1] pozn. aut.: Nevím a nemohu vědět, kdo to řekl panu Pešinovi, je to pro mě přeci jen skoro půl tisíciletí v budoucnosti, ale mě dost podobnou věc řekl otec Gorazd, premonstrát ze Svatého Kopečka. Tímto ho zdravím a s lítostí vzkazuji, že jsem takovýmto způsobem svou lenost doposud překonat nedokázal.
[2] pozn. aut.: Jistěže slovem novodobý se zde nemyslí a nemůže myslet takřka středověk jednadvacátého století.
[3] pozn. aut.: V 25. století není zrovna nejoblíbenějším oborem historie techniky, proto většinu tehdy žijících lidí ani nenapadne spojovat zkratku GT s automobilovým průmyslem.
[4] pozn. aut: Asi bych měl obhájit, proč najednou vyprávím tak nesouvisle, achronologicky. Já totiž hrozně potřebuju na záchod, tak musím skákat ve vyprávění, abych to vydržel.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.