17. Mlékem a strdím trním
Ondřej Pešina, jejž konečně přestával bolet zraněný kotník, spokojeně kulhal do galerie, kde již čekali druzí dva a s nimi i skoro celá základna z Ganymedu, jejíž posádka byla zřejmě složena ze samých zvědavců, jak si pan Pešina pomyslel. Musel ale záhy přiznat, že asi není dost dobře možné na takový převratný vynález nebýt zvědavý. Těšil se domů, za ženou Marií, za trochu příliš bodrým panem Sedlářem, ale především za klidem, který tam snad konečně nalezne.
„Takže chystáme se vlézt do obrazu Mariusza Pinota, současného polského malíře s francouzskýma kořenama,“ připravoval ho syn, když stanul před olejomalbou starých včelích úlů, zračících se v odrazu lehce zvlněné hladiny mělkého jezírka. „Jeho tvorba kombinuje techniky současné historické malby a zobrazování kapalin. Malba kapalin, která byla v módě ve 23. století byla obohacená abstraktní malbou, ze které se zčásti vyvinula, takže to by mohlo byt určité riziko, až vstoupíme dovnitř. Kromě toho ale předpokládám, že bysme měli najít cestu ven docela snadno. Tyto úly sou prý v Alsasku v jedné dědině, našel sem si to na mapě. Obraz, kde zamíříme, je z vedlejší dědiny, nějaké tající střechýly, snad se tama nějak protáhnem, ten obraz visí v zámku na Loiře Rivau. Doufám, že se tam zamíšeme mezi turisty.“
„Nevím, esi budu chtět znova poslouchat francouzštinu po svojí zkušenosti ze světa Magritta,“ ušklíbl se kysele otec.
Pavlovi poklesla brada. „Cos dělal v obraze Magritta? Seš blázen? Máš štěstí, že seš celý!“
Otec se hořce zasmál: „Jo, to teď vím taky.“
Rozhlédli se kolem sebe. Bylo to zvláštní mít najednou tolik pozorovatelů, když se chystali vstoupit do obrazu. Tolik snah o utajení, a teď jejich tajemství mělo být ohroženo víc než kdy jindy. Pan Pešina smutně pokýval hlavou a přemýšlel, jaký závěr mohli dělat ze své zkušenosti lidé, kteří ho viděli v galerii a onen Němec, kterého tak polekal ve skladu. Asi to byl riskantnější krok než tehdy myslel a pravděpodobně to tajemství Petrova klíče ohrozilo víc než vědci z Ganymeda, občas zvyklí pracovat na tajných projektech.
„Tož dem,“ řekl Pavel, zapjal klíč a vstoupil dovnitř. Několik desítek lidí v galerii se zhluboka nadechlo ve stejnou chvíli. Pak Pavel vystrčil hlavu a řekl: „Vypadá to v pořádku, enom se trochu namočíme,“ a zase zmizel v obraze.
Otec a David ho následovali. Prolezli rámem a s cáknutím se svezli na kraj mělkého rybníka. „Huh, brr, teplá zrovna není,“ otřásl se David, jak vylezl na břeh.
Hned u vody hluboce a tiše hučely úly a u česel se to hemžilo včelami. Dál za nimi byl záhon s několika nádherně rozkvetlými pivoňkami a tulipány, které už zpola odkvetly. Vzduch byl naplněný vůní květů a včelích pláství. Mokré vetřelce hřálo silné jarní slunce, které si probojovávalo cestu skrze veliký rozsochatý dub, na jehož listech byla znát svěží čerstvá zelená, jakou stromy mají jen z vesny. Nalevo od záhonu byl nízký domek s hnědou střechou a ze dveří právě vyšel starší vysoký muž a už z dálky volal tou zvláštní němčinofrancouzštinou, kterou se v Alsasku mluví, a které všichni ostatní rozumějí asi tak jako my rozumíme ponašimu kolem Těšína. Tvářil se přátelsky a asi mu nijak nevadilo, že mu tři divní chlapi vlezli do rybníka. Když přišel blíž a viděl, že jsou jeho slovy zmateni, poněvadž nikdo z nich neuměl francouzsky, přešel do toho, co si představoval pod spisovnou francouzštinou, ačkoli i u slova l’hotel vyslovoval německé h (také jsem mu moc nerozuměl, protože francouzsky umím jen pár slov, takže netuším, proč mluvil o hotelu, snad si myslel, že oni nějaký hotel hledají).
Tři cestovatelé na něj chvíli zmateně zírali, až se pan Pešina vzpamatoval a zeptal se druhých dvou: „V jaké době by sme se měli nacházet? Možu vyndat cleverbox?“
David se poškrabal na hlavě a zamyslel se. „No, já nevím... Úplně by sem to nezkoušel.“
„Těžko řéct, v jaké sme době, ale skoro by sem to neriskoval,“ doplnil Pavel.
Pan Pešina si povzdechl. „No,“ řekl pak, „to si budem muset pomoct s tym, co víme. Bonjour,“ pokusil se potom promluvit na Alsasana.
Alsasan se široce usmál a bylo vidět, že má radost z cizinců, kteří dokážou alespoň s obtížemi pozdravit.
„Tak a teď musíme uvažovat,“ rozvedl pan Pešina, „někdy se říká promluvě parola či tak nějak a to je myslím z francouzštiny,“ přemýšlel nahlas a zkusil, „parola anglo?“
„Anglaise?“ ujišťoval se celkem zbytečně Alsasan, „je m’excuse, je ne parle pas anglaise,“ a znatelně posmutněl, že jim nemůže vyjít vstříc. Pak se ale zase usmál a o dost veseleji prohlásil: „Mais je pense mon frére parle anglaise,“ a pokynul jim, aby šli za ním, za což mu David byl vděčný, protože si ho začínala všímat jedna včela, což není nic úplně příjemného. Ostatně nemělo cenu snažit se vysvětlovat, že jim stačí, když jim ukáže cestu do Breitenbachu, vedlejší vesnice.
Prošli kolem domku a ocitli se na silnici z asfaltu, která mohla svědčit tak o 20. nebo 21. století, ale to nikdy nelze posoudit příliš dobře. Každopádně vedla do kopce, což je v Alsasku archetypální směr. Prakticky nic tam totiž nevede rovně a jen málokdy se jde z kopce. Zato nahoru se jde skoro pořád. Mariusz Pinot, autor, věděl dobře, jaký kraj maluje a čím se liší od jeho druhého domova, Polska, kde naopak všechny cesty vedou rovně, a ty, které nevedou rovně, vedou z kopce. Patrně s tím také má co dělat nějaký fyzikální zákon o tom, že co vede do kopce, musí nutně vést i z kopce, takže ony alsaské kopce vedou nahoru – kopce v Polsku jim to vynahrazují a vedou zase dolů.
Pan Pešina si cestou vzpomněl na slovo pitoreskní, a že je z francouzštiny, a hned ho užil, aby pochválil krásy zdejších krajů, které na rozdíl od Eiffelovy věže skutečně stojí za shlédnutí.[1] Byly to však zvláštní krásy. Teď už to viděl i on. Opravdu, jako by tou nejdůležitější skutečností bylo vše, co teče, co kape, co se třpytí jako hladina vody. Začínal chápat kouzlo vodní malby a v příštím okamžiku už i jeho analytická rozumná mysl zčásti přijala fakt, že svět, v němž teď je, je jen ta vedlejší nedůležitá část, užitečná k tomu, aby měla voda co odrážet. Taková tedy byla duše obrazů 23. století, uvažoval, a byť se tomu jeho mozek vzpíral, musel žasnout.
Jeho synovi se myšlenky zřejmě ubíraly podobným směrem, protože se v jednu chvíli náhle zastavil a řekl: „Doháje, jak tak přemýšlím nad tema tekutinama, tak doufám, že se mi v batohu nerozmočil ten obraz,“ a začal se ve svém zavazadle přehrabovat.
„Jaký obraz?“ zajímal se otec, ale místo odpovědi si Pavel povzdechl a znovu si batoh nandal na záda. „Jaký obraz?“ opakoval svůj dotaz otec.
„Ale. Su blbec,“ odvětil smutně Pavel, „John Constable mně v Parhamském mlýně nakreslil obraz, ale neuvědomil sem si, že všechno, co k tomu použil, papír aji tužka, byly ztama...“
Zatím vyšli ze vsi a vstoupili do lesa. Museli se prodírat hustým křovím, a nebýt domorodce, který je prováděl, měli by za to, že tu nemůže vést ani žádná pěšina. Brzy se však prodrali hlouběji, kde byly stromy starší a větší a mezi sebou měly víc místa; uviděli tedy i pod svýma nohama, že se tu celkem běžně chodí. Ve větvích stromů se ozvalo několik ptačích hlasů a na to řekl David: „Jitce by se tu líbilo. Jak jde o ptačí zpěv, je ve svojem živlu.“
„Má ráda přírodu?“ zajímal se pan Pešina, který ani nevěděl, o kom je řeč, ale už mu začínalo vadit to ticho. Od své manželky byl zvyklý, že někdo neustále mluví. Teď mu to chybělo.[2]
„No,“ usmál se David té příliš prosté otázce, „především studuje zvířecí řeči na přírodovědě.“
Pavel se do konverzace ani zapojit nemohl. Byl obětí toho zvláštního druhu mučení, jemuž se říká zdvořilostní konverzace a který je tím bolestivější, když se odehrává v neznámém jazyce. Chvílemi si myslel, že pochytil něco blízkého slovu „forward“ v angličtině a že tedy Alsasan mluví o tom, že teď půjdou pořád rovně a rovně, ale ve skutečnosti to bylo „forêt“. Jeho průvodce se snažil ho zasvětit do botanických zvláštností zdejších krajů, avšak jeho nadšené úsměvy si ztrápený posluchač Pavel vykládal jako povzbuzení „už tam skoro budeme“, a tak se také vždy usmál a zkusil říct něco jako: „It’s OK, I’m fine,“ nebo, „yes I am happy it’s near,“ a Alsasan mu se stejnou logikou přitakával: „Oui, oui, c’est très beau forêt.“ (Jo, jo, je to opravdu krásný les.)
„To je teda něco,“ ocenil Ondřej Pešina, o mnoho uvolněnější než Pavel. „Pořád je přírodověda na sednástkách? Vím, že tam ten polozřícený skleník pořád stojí, ale je tam ještě přírodovědecká fakulta?“
„Jo, ale Jitka říkala,“ musel se na chvilinku zastavit, poněvadž mluvit o své Jitce ho nyní těšilo i mrzelo zároveň, jelikož ji už půl měsíce neviděl a neměl o ní žádné zprávy, „že až skončí třeťák, prý je budou přesouvat. Každopádně ona má stejně většinu předmětů v Holicách. Na sednástkách sou teďka jiné přírodověd---“
Jejich rozmluvu přetrhl slabý výkřik následovaný několikerým silnějším výkřikem a rozzuřeným bzučením. Alsasan, zabraný do své zdvořilostní přednášky (v tu chvíli byl někde u geologické historie Alsaska, ale to nikdo kromě něj nevěděl), hlavou vrazil přímo do obrovského sršního hnízda. Z hnízda nejdřív vyrazil o kvintu vyšší a o několik decibelů hlasitější bzukot a poté i největší roj sršňů, jaký kdy v rodině Pešinově i Sedlářově viděli. Pustili se do nešťastného průvodce, a než se stačil otočit a dát se na útěk, uštědřili mu hojnost žihadel, že by si za ně nakoupil. Ostatní tři měli náskok, ale ještě když nechali husté chvojí na kraji lesa za sebou, slyšeli ten nebezpečný hukot. Pavel se v běhu otočil, Alsasan mu byl v patách a oháněl se po roji, který následoval jeho hlavu jako černý kouř za komínem parníku. Tu mu probleskl hlavou nápad. „Zpátky ke včelám!“ vykřikl na zbylé dva a ti okamžitě odbočili a vběhli na zahradu, kudy dříve vstoupili do obrazu. Tam skočili do rybníka a potopili se. Pavel s domácím pánem je následovali, ale už viděli, že se potápět nemusejí. U včelích úlů se zbytek sršního roje, který se Alsasana ještě doteď držel, odpojil. Včely se pustily do sršňů a sršně do včel a před zraky tří návštěvníků a jednoho obyvatele obrazu se teď otevřela zuřivá a nelítostná letecká bitva, surovostí a závratností předčící kdejaké lidské bitvy. Sršně, pravda, měly výhodu velikosti a síly, ale Alsasan měl čtyři velká včelstva a ze sršního roje až sem doletěla jen malá část. Včely za letu usedaly na sršně a strhávaly je na zem, kde je pod svými početnými těly ubodaly a umořily vysokou teplotou. (Včely totiž vydrží o něco vyšší teplotu než sršně, a tak jejich taktika proti sršňům spočívá právě v této výhodě.) Domácí se sám na své včely díval vystrašeně, rozuměl jejich hlasu lépe než ostatní, a proto o to lépe poznal, jak strašlivou smrtelnou nenávistí bzukot zní; i on by se teď bál k úlům přiblížit. Včely doslova obalily své soupeře, bodaly a bodaly, zvuk toho boje v čemsi mezi řádky nepříjemně připomínal třeskot mečů. Po dvou minutách bylo po všem.
Pak se Alsasan začal kácet. Obličej měl opuchlý od bezpočtu žihadel a pár zásahů dostal i do krku. Navzdory své strach budící velikosti sršní jed sice není ani zdaleka tak účinný jako včelí, ale takováto bodnutí jsou i tak nebezpečná. Nebylo pochyb, že otok mu tlačí na dýchací cesty a nedostává se mu vzduchu. Proto začal omdlévat.
Zapotácel se a udělal pár kroků ke břehu, kde už ho Pavel, který stál nejblíž, chytil. To už u nich byli zbylí dva a pomohli Alsasanovi – byl sotva při vědomí – na břeh a opatrně kolem úlů do domu (z úlů to znělo ještě značně nespokojeně a nebylo radno k nim lézt moc blízko).
Otevřela jim štíhlá paní s hnědými rovnými vlasy v pevném drdolu. Zakrývala si vyděšeně ústa a děsně rychle lamentovala svým dialektem. Ovšem jakmile byli uvnitř a položili nemocného na pohovku pod oknem, hbitým pohybem ulomila z poblíž stojící aloe jeden list a odběhla s ním do jiné místnosti. Tři návštěvníci se cítili celkem nepříjemně jako nezvaní hosté, kteří navíc přinášejí neblahé zvěsti, a tak zmateně popocházeli kolem. Jen pan Pešina šel za ženou. Našel ji v kuchyni. Neuvěřitelně rychlými pohyby házela do hrnku přísady, sem tam zamíchala. Spíše aby přemohl svůj pocit, že jen překáží, přistoupil blíž a začal míchat směsí v hrnku, takže se mohla věnovat krájení cibule – což jí trvalo asi pět vteřin. Pan Pešina ji s údivem sledoval a pořád míchal, dokud mu nevzala hrnek z ruky; pak tiše řekla: „Merci,“ a odběhla zpět ke svému muži a tou směsí mu začala potírat pobodaná místa. „Et j’ai besoin du glace, s’il vous plait,“ řekla během toho, „c’est à la cuisine dans le réfrigérateur.“ Když si všimla, že nikdo nereaguje, otočila se a zopakovala trochu silnějším hlasem: „Glace.“
Pan Pešina nešťastně zkoušel vyslovit něco jako: „No comprendo,“ ale do toho mu vpadl Pavel, kterému došlo, že réfrigérateur zní podobně jako anglicky lednička a okamžitě mu to došlo: „Potřebuje led, je v ledničce!“ skoro zakřičel na svého otce, ale nečekal na něj a sám běžel, odkud je před chvilkou viděl vyjít. Našel kuchyň, ledničku, po chvilce i led, bez rozmýšlení popadl celý pytel a běžel zpátky.
Celou dobu si žena počínala obdivuhodně rychle. I teď vzala led, strhla si z krku šátek a během deseti vteřin z toho pro svého muže udělala chladící zábal. Ani pak se nezastavila, běžela do další místnosti, ze které pak bylo slyšet, že mluví do telefonu. Nepotřebovali by zaznamenat ani slovo l’ambulance, aby věděli, že volá sanitku.
Muž hlasitě sípal, ale dýchal, a než ho dva další Alsasané naložili, stačil ještě vysvětlit ženě, že ty lidi chtěl dovést ke svému bratrovi. Žena obrátila oči v sloup a po odjezdu sanitky pokynula třem nezvaným hostům, aby ji následovali stejnou cestou.
„No, no, no,“ zastavil ji David a konečně řekl, co měli říct už na začátku, „Breitenbach.“
Žena se zastavila a udiveně se na ně zahleděla. Pak je vyvedla na silnici a s neskrývaným rozhořčením ukázala (samozřejmě do kopce, z kopce se v Alsasku nikam nedostanete) o deset metrů dál, kde stál velký ukazatel s nápisem: Breitenbach 3 km.
[1] pozn. aut.: Kdyby tohle náhodou někdy někdo překládal do francouzštiny, tak ho prosím, aby tu část o Eiffelovce trochu „přizpůsobil“; nemám až takový zájem urážet něčí národní symboly jako spíš si z nich jen příležitostně utahovat (ale teď upřímně, mě se ta věž vážně nelíbí).
[2] pozn. aut.: No, to je tak trochu nepochopitelné, ale už jsem říkal, že lidé 25. století jsou v mnoha ohledech divní.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.