Odinovo oko 18/47

18. A pokoj lidem dobré vůle

               „Toto moc nechápu,“ řekl pan Sedlář, když k večeru dokončili vyprávění „proč ste se zdržovali se zachraňováním neexistujícího člověka? Šak byl jenom postava z obrazu, ne?“

               „Hej, o tom sme diskutovali skoro celou cestu z Francie, nevím úplně, co si o tom myslet. Ale řekl bych, že sme stejně udělali správně, jenom nedokážu říct, proč,“ odpověděl pan Pešina, dopil sklenku zeleného[1] vína a vstal, „tož já du spat, už su dost unavený, byla to dlouhá cesta.“ Ve dveřích se ještě zastavil a dodal: „Esi sem neztratil pojem o čase, tak zítra má konečně dorazit pan domácí, třeba nám to nějak osvětlí tu tvoju otázku. Brou noc,“ a s mírným kulháním opustil místnost.

               Pan Pešina pojem o čase neztratil, ale Dr. Routek se zdržel, jelikož v jeho farnosti neštěstím zemřel jeden architekt (nebyl to příliš dobrý architekt, jeho vlastní dílo mu spadlo na hlavu, což, pravda, v 25. stol. nezní úplně pravděpodobně, ale lidská blbost si svou cestu zkrátka vždycky najde) a on musel odsloužit pohřeb. Proto přijel až o den později, v sobotu.

               „Chvála Kristu, tak ste přece jen dorazil,“ vítala ho hned ve dveřích maminka Pešinová a nabízela mu ještě horké, ale dost nepovedené buchty – nebyla zkušená kuchařka, to je bohužel ten nešťastný vliv technologického rozvoje, a když tedy zde, na staré venkovské chatě, chyběl robot pro domácí práce, museli si Pešinovi a Sedlářovi poradit, jak dovedli.

               „Až na věky, panečku, to vypadá výborně!“ řekl usměvavý kněz, protože byl zvyklý oceňovat více dobrou vůli než reálné schopnosti, a to včetně otázky vaření. S chutí se zakousl do té největší buchty, kterou na tácu od oka vybral. Jak spolkl první sousto, hned se ptal, jak se všichni mají, jestli jsou zdraví a v kolik hodin budou zítra chtít mši. Zatím se všichni uprchlíci sešli a nadšeně ho vítali. Matouš Routek byl požehnán tou zvláštní směsicí osobnostních rysů, že budil úctu, ale zároveň rozséval dobrou náladu.

               „No, to je zajímavá otázka,“ odpověděl u oběda na dotaz, jestli má smysl zachraňovat život fikčním osobám, „nechte mě se nad tím chvilku zamyslet.“ Po chvíli ticha, přerušovaného jen cinkáním příborů a sklenic, znovu promluvil: „Myslim, že ste udělali dobře. Každý skutek má totiž vliv jednak na osobu, vůči které ho děláme, a jednak na osobu, která ho dělá. Možná by nezáleželo na tom, kdyby ten člověk zemřel, protože je to jen fikční postava, ale... když se nad tím tak zamyslíte, já výtvarnému umění moc nerozumím, ale když to vztáhnu na knížky, tak i tam se projevuje spisovatelovo soucit, totiž podle toho, jak se chová ke svým postavám; neříkám, že zlého spisovatele poznáte podle toho, že nechá svoje postavy trpět, ale on přece má příležitost na nich nějak, prostě nějak ukázat svůj soucit, ne snad tím, že je vždycky zachrání, ale že by o jejich záchranu aspoň stál. Myslím, že je to podobné. Vy ste mohli jít dál, nechat ho umřít v jezírku a odejít, ale na vás by to, jo, myslim, že jo, na vás by to zanechalo nějakej účinek.

               Abych nezapomněl,“ jako by se probral ze zamyšlení, „vaši vás pozdravujou,“ kývl na Pešinovi, „a vaši taky,“ kývl na pana Sedláře, „už dlouho ste se u svých rodičů prý neukázali. To bych vám teda měl vyčíst. Jedněm jako druhým.“

               Pan Pešina chtěl říct něco jako: „Ozveme se jim, ať si nedělají starosti.“ Byl však přerušen. Valerie, která si okolní společnosti doposud příliš nevšímala, najednou vykřikla: „Ticho, poslouchejte!“ (Kdyby nenásledovalo něco nepříjemného, byl by si alespoň pan Sedlář určitě s uspokojením všiml, že tuto svou promluvu zvládla bez řečí o vykastrovaných býcích.) Položila svůj cleverbox na zesilovací pult[2] a místností se okamžitě rozlehl hlas moderátora: „...který byl tak ochotný a přišel k nám do studia, aby nám zodpověděl několik otázek.“

               „Dej tam obraz,“ šeptl své dceři pan Sedlář.

               Valerie stiskla na zesilovacím pultu jedno z tlačítek nabídky a okamžitě se před nimi ukázal muž, který si právě sedal do pohodlného křesla. Měl na sobě dokonale padnoucí temně zelený – téměř černý – oblek a každým pohybem, každým gestem jako podivná fontána rozléval obrovské charisma. Nebezpečné vlastnosti pro člověka, který brzy získá veškerou moc ve státě. „Ale ne, to já děkuji za pozvání,“ řekl Karel Lánský s milým úsměvem, z nějž bylo možné vyčíst upřímnost a přívětivost.

               „Pane předsedo,“ oslovil ho moderátor, „pozvali jsme vás především kvůli jednomu spekulativnímu zásahu bezpečnostních složek asi před dvěma týdny. Podle našich zdrojů se zdá, že máte, co k tomu říct. Je to tak?“

               Karel Lánský se nezdál dotazem nijak překvapen: „Ano, vaše informace sou naprosto správné. Byl to zásah na mé doporučení. Nemusíme chodit kolem horké kaše. Mám rád, když se mluví na rovinu, sem upřímný člověk, všichni to o mně víte. Nemám ostatně, co skrývat. Tak tedy byl to neúspěšný pokus o předběžné zadržení Dr. Ondřeje Pešiny, experimentálního fyzika, který zřejmě učinil zásadní objev a který je bohužel podezřelý ze zneužití tohoto objevu k získání politické moci, respektive nabourání demokracie.

               Jestli sem dobře pochopil, co mi o Pešinově vynálezu bylo řečeno, jde o jakousi zvláštní formu teleportu, která vás může dostat takřka odkudkoli takřka kamkoli. Věřím, že to má krásné praktické využití, ale ve špatných rukou by to mohlo nadělat s odpuštěním slušnou paseku.

               Dotyčný Dr. Pešina je podle mých informací napojen na jednu silnou politickou stranu – promiňte, neřeknu vám, kterou. Přeci jen věřím, že skutečně je do toho zapojeno jen několik konkrétních lidí, které by bylo třeba vypátrat a dopadnout, ale bylo by nečestným politickým bojem jednu celou stranu kvůli této záležitosti vlastně diskvalifikovat. Pokud sou mé informace správné, místopředseda a nejméně pět dalších straníků dotyčné strany mají v plánu s pomocí Pešinova teleportu a s pomocí hrubé síly udělat státní převrat.

Zprvu sem o tom sám pochyboval, ale vzhledem k tomu, že se Dr. Pešina i s dalšími podezřelými již přes dva týdny skrývá a odmítá cokoli vypovědět pro bezpečnost v naší zemi, přijde mi to jako docela jasné přiznání.

Kromě toho o nebezpečí vynálezu svědčí fakt, že jak mě těsně před odchodem sem k vám zpravili, naprosto bez problémů se Dr. Pešina, jeho syn a ještě jeden další podezřelý dostali na přísně střeženou základnu na Ganymedu, to je měsíc Jupitera, a volně se tam pohybovali několik hodin, dokonce měli přístup k některým mechanismům kruciálním pro fungování GT, tedy umělé zemské gravitace.“

Ticho v sále bylo tak hutné, že by se dokonce ani krájet nedalo (nedalo by se krájet, ani kdyby ses rozkrájel), kdyby vůbec byl v 25. století k sehnání nějaký pořádný nůž, což tedy není. Ještě hutnější ticho však bylo v jedné staré krušnohorské chatě, v jedné místnosti, kde bylo osm lidí, osm novopečených velezrádců hledaných policií, osm nebezpečných zločinců – a je jedno, že jeden z nich byl bodrý kněz, další upovídaná úřednice, další otrávená puberťačka, které je skoro všechno jakoby fuk, etc. – osm legendárních hrdlořezů, jejichž zlé a zákeřné tváře se teď zjevovaly ve vyděšených představách pěti milionů spoluobčanů.

Ticho v této místnosti bylo dokonce tak hutné, až ho David Sedlář (jeden z těch legendárních hrdlořezů) vdechl a zakuckal se. Jako by tím znovu nastartoval čas zde i v sále, kde byl pan předseda Lánský, chvályhodný, obětavý a odvážný to člověk, který neváhal zasadit ránu korupci a intrikám v politice naší vlasti.

Moderátor se ale celkem nečekaně zeptal: „To je skutečně závažné, ale nezlobte se, podle vašeho politického programu se někteří u nás v redakci domnívají, že vy jste také odpůrcem demokracie. Proč – jestli tedy je to pravda – proč vás tedy trápí možnost, že by tímto byla demokracie ohrožena?“

„Ó, to je omyl,“ neztratil chladnou hlavu Karel Lánský, ale člověk, který by ho perfektně znal, by si mohl všimnout nespokojené jiskřičky, která mu na zlomek sekundy zableskla v oku, „je tedy pravda, pardon, abych byl přesnější, sám se považuji za přísného člověka a domnívám se, že určité společenské ukazatele nás upozorňují, že je potřeba si dávat na své pohodlnářství pozor, ale nepřeji si, aby se tak dělo na sebemenší úkor demokracie. Změny, o kterých mluvíme ve svém stranickém programu, samozřejmě chceme vykonat podle vůle lidu, ne proti ní.“

„Jaké společenské ukazatele máte na mysli? Nestačí nám protilenostní zákon?“

„Inu, protilenostní zákon, tedy zákon č. 319/2405 Sbírky norem, by nám měl stačit, ale čím dál tím více se ukazuje, že potřebuje novelizaci. Lidé sou nebezpečně pohodlní a začíná nás být zase moc. Dyž začala Velká společenská krize na začátku minulého století, měla planeta Země přes deset miliard obyvatel, to bylo skutečně neúnosné. K tomu tedy ještě sto tisíc obyvatel na různých planetách sluneční soustavy a několika měsících. Podle průzkumu z roku 2398 počet obyvatel vesmíru sice neklesl ani o deset tisíc, ale Země měla pouhých 750 milionů obyvatel. To byl obrovský propad. Naši republiku to postihlo poměrně málo. Už dnes znovu máme přes pět milionů obyvatel a oni začínají podvědomě vnímat, že je nás moc.

Když se společnost má až příliš dobře a když je příliš obsazená, začínají se někteří jedinci – a pořád jich přibývá – chovat svým způsobem sebedestruktivně. Zcela se uzavřou vnější společnosti, přibývá různých dekadencí, přibývá homosexuálů... To prosím vás není nic proti těmto lidem, sám mám mezi přáteli několik lidí s touto orientací, ale podle mnohokrát zopakovaných pokusů, které začly už ve dvacátém století na myších, a podle sledování společnosti je to ukazatel, nikoliv příčina, ale ukazatel, toho, že se znovu blížíme sociálnímu stavu, který tu byl na začátku 24. století.“

„Vypni to už konečně!“ zavrčel pan Pešina a Valerie vděčně sebrala cleverbox z pultu. Byla úplně bledá a třásla se po celém těle. Ostatní vypadali podobně.

„Sme teda už na dobro uprchlíci,“ zašeptala paní Sedlářová a do očí jí vstoupily slzy.

„Ne!“ řekl rázně její muž a všichni mu za to byli vděční, „teď je právě ta chvile, kdy musíme prokázat odvahu a vystoupit a řéct, jak to doopravdy bylo. Samozřejmě nemusíme se vystavovat tomu nebezpečí všici, to by bylo zbytečné, ale třeba já su do toho, podle sebe, nejméně zapletený, tož se nabízím, že za vás budu vypovídat. Ondrášu, ty se zatím postaráš, aby sme měli případnou další únikovou cestu za hranice.“

Pan Pešina pocítil nové sympatie k tomuto ráznému a odvážnému muži, kterého před měsícem téměř neznal, ale ze kterého se rychle stal nedocenitelný přítel. Vstal a rozhodně přikývl. „Du do toho,“ přisvědčil pevným hlasem.

[1] pozn. aut.: Je pravda, že to úplně nedává smysl, protože hrozny jsou jen červené a „bílé“, ale podle barvy se v 25. stol. rozlišuje šest druhů vín: Bílé, žluté, zelené, růžové, červené a černé. Je to ale všechno jen reklama.

[2] pozn. aut.: Jak již bystřejší čtenáři možná pochopili, nejsem vůbec fanda sci-fi a většina úvah o různých hi-tech vymoženostech mě k smrti nudí. Představte si to úplně jak chcete, to nejdůležitější (podle mě) na tom ale je, že to má šest nohou a světlemodrý nátěr, takže se to musí neustále oprašovat, protože na tom je vidět každé smítko a každá šmouha. Je to vážně děsně nepraktická věc a znovu to dokazuje, jak jsou v některých ohledech lidé 25. století prostě a jako fákt divní.