Odinovo oko 19/47

19. Volby 2483 a co následovalo

               Naděje pana Sedláře se splnila jen do té míry, že bylo znovu možno se s trochou risku vrátit a že se mladší členové obou rodin mohli věnovat začátku akademického či školního roku. Pro pana Pešinu bylo nesnadné vrátit se do práce, ale jelikož ředitel výzkumného ústavu byl rozumný člověk, postaral se, aby Dr. Balo[1] pracoval na jiném oddělení, čímž pochopitelně jen zvýšil jeho šikovně skrývanou zášť vůči nešťastnému vynálezci, ovšem umožnil pokojné pokračování ústavu, dokud spor sám nevyšumí, nebo jej nerozhodnou volby, které se závratně blížily a působily žaludeční křeče nejednomu politologovi.

               Jedním z těchto postižených byl i Mgr. Roman Vlach, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož dávní předkové, o nichž neměl ani tušení, kdysi přišli z Itálie a dali mu do vínku i po tolika letech černé kudrnaté vlasy. „Obávám se, že pan předseda Lánský šikovně využil situace. Fakt, že tedy řekl, že jedna ze stran má nekalé úmysly s dotyčným vynálezem Dra Pešiny, spíše uškodil všem jeho, ehm, uškodil všem svým protivníkům. Uvalil podezření na nikoho konkrétního, tedy na všechny kromě své strany, čímž se vysvětluje tak radikální nárůst počtu jeho voličů. Lidé někdy volí z rozumu, někdy z lenosti, jindy ze ziskuchtivosti, ale jestliže je necháte volit ze strachu, je to obrovský rozdíl. Ve strachu za vámi půjdou, i kdyby s vámi v ničem jiném nesouhlasili, už to není svobodná volba. Míním, že v tomto je velké nebezpečí plynoucí z blížících se voleb. To, že bylo jméno Dra Pešiny částečně očištěno, mnoho neznamená, pouze je to nyní slovo proti slovu, vyšetřovatelé nic nezmůžou,“ řekl na sv. Václava v pořadu Volby dnes.

               Pouze několik nejodvážnějších editorů svolilo, aby na titulních stranách jejich novin byla varování jako „Letošní volby nebudou svobodné“, „Volit ze strachu?“, „Je bezpečné zůstávat ve vlasti?“ a podobná. Většina – a všechna velká média – se omezila na konvenční neutralitu a zvažovala všechna možná pro a proti a nechávala mezi sebou polemizovat „názory“, aniž by se sama za sebe vyjádřila, komu věřit.

               Předseda Nejvyššího soudu JUDr. Leonard Olafsson navrhl hlasování o tom, zda volby neposunout, dokud se záležitost okolo viny či neviny O. Pešiny nevyjasní. „Jde o příliš závažnou věc, která nezpochybnitelně ovlivňuje výsledek voleb. Máme zprávy z našeho sociologického oddělení, které potvrdilo, že lidé jsou ovlivněni strachem a že se chystají volit pod velikým tlakem. V takovéto situaci není možné mluvit o svobodné volbě. V zájmu zachování demokracie je potřebné danou situaci nejprve odstranit, a to i za cenu velkého zdržení,“ řekl v rozhovoru pro vnitropolitické periodikum Teď a tady.

               V hlasování na druhý den se však ukázalo, že 60 % soudního senátu přes noc záhadně změnilo názor. O dalším hlasování nebyla přijatelná ani úvaha. Jen ze státní kasy uniklo několik milionů a několika soudcům se zázračně navrátily ženy a děti, které byly čirou náhodou přes tu noc nezvěstné. Pozastavit se nad zajímavostí této shody okolností, toho se odvážily jen jedny noviny, jejichž čtenářská obec čítá 350 stálých čtenářů.

               „Jak už prokázaly mnohé experimenty – zřejmě tedy podle pana předsedy Lánského máme dnes módu mluvit o experimentech,“ řekl v jednom předvolebním pořadu místopředseda nejsilnější opoziční strany, „onen blahobyt, který zabíjí, protože bere pokusným objektům motivaci zdokonalovat se, má mnohem přijatelnější řešení – soucit.

Abych to rozvedl... Kdo ví něco o politické historii, možná ví, že na konci 22. století u nás byla zavedena takřečená politika soucitu. Postupnou přestavbou se zrušila během dvaceti let téměř veškerá přímá podpora státem a nahradila ji péče humanitárních organizací. Smyslem je, že především potřebujeme jeden druhého. Nemáme očekávat, že se o nás postará stát, když se dostaneme do existenční tísně. Máme se starat jeden o druhého. To se po pochopitelných zdlouhavých komplikacích tehdy podařilo. Ušetřilo se na daních, protože stát se nestaral o své chudé a nemohoucí, ale starali se o ně jejich spoluobčané. To rušilo sociální bublinu, ve které se jinak člověk nachází a která mu brání ve vývoji. Právě to je důvodem, proč nás tehdy Velká společenská krize zasáhla tak málo. Potvrzují to sociologické průzkumy. A byla myslím velká chyba, že se na to přestalo dbát a časem jsme se vrátili k původní sociální politice.

               Prosím vás, já vím, že je to těžké, ale bylo by nejlepší se k tomu vrátit, protože víme, že to funguje. Představa pana Lánského se snad může z určitého hlediska jevit správná, ale není tomu tak. Jeho politika nám jen sváže ruce a nepohnem se nikam.

               Naše strana má ve svém programu tuto politiku a doufáme, že dostaneme příležitost a že budeme mít dostatek času, aby sme to uskutečnili. Jen v tomto prosíme voliče o trpělivost, protože v nejmenším nepochybuji o tom, že to zprvu nebude fungovat a bude tam spousta chyb, ale věřím, že sme historií již natolik poučeni, že to společně dokážeme.“

               Straníci Lánského sice stanovisko opozice popírali a označovali za naivní pokus, který způsobí zhroucení celé státní ekonomiky, nicméně misky vah se pohnuly a náskok Lánského se začal krátit, jelikož volič 25. století více důvěřuje humanitním vědám a ví, že se na ně v lecčem může spolehnout. Případ Pešina do voleb stihl zblednout a výsledek byl nezvratný.

               28. října roku 2483 se úderem dvanácté hodiny přičetly poslední hlasy a Karel Lánský pochmurně přijal výsledek, který zajistil jeho poslancům pouhých 48 křesel ve sněmovně.

               Strana soucitu, jejíž zkratka SS v 25. století již dávno nevyvolává nepříjemné asociace, slavila úspěch s mírným náskokem a získala 53 křesel; stačilo to, ostatní strany ve sněmovně jí vyjádřily podporu, dokonce i onen jediný zástupce komunistů, který byl sice idiot, ale v politice se udržel díky tomu, že zvedal ruku tak, jak ji zvedali ti kolem něho; pouze bazíroval na tom, aby se přestavbě do nového sociálního systému říkalo perestrojka, ačkoliv už od 22. století si ani jeho straníci nepamatovali, co to vlastně znamená. Nejvyšší soud se naplno pustil do vyšetřování případu Pešina a vše spělo ke zdárnému konci. Dokonce i první části politiky soucitu, jež byly zavedeny, začaly fungovat bez větších obtíží – pokud mluvíme v politickém měřítku, samozřejmě se v rámci korupce ztratil určitý obnos a šel komusi do kapsy, ale nebylo to tak strašné, jak všichni po volbách očekávali.

...

               Karel Lánský na tajné schůzi pěti nejužších spolupracovníků uvažoval: „Jestliže se nám podaří získat Petrův klíč a jestliže Dr. Balo bude schopen ho rychle namnožit, můžeme si zajistit postup. Říkal ste, pane doktore, že cestují přes alternativní realitu v obrazech?“ Marian Balo přikývl, „budeme to samozřejmě muset otestovat, naučit se s tím zacházet, ale skrze toto by sme mohli obsadit každou radnici v každém městě a ve stejnou dobu. Dočetl sem se v dějinách politiky, že o podobný puč se pokoušeli ve dvacátých letech dvacátého století komunisté, ale nepodařilo se jim to. My budeme chytřejší, nenecháme si vzít moc z rukou, SS sou nebezpeční blázni, kteří nás jen povedou do záhuby.“

               Čtyři jeho druzi pokývali hlavami. Jeden z nich ale zvedl ruku a zeptal se: „Co řekneme médiím?“

               „Manipulace s volebními výsledky. Hackerský útok. Jen sme přišli zatknout zločince,“ odtušil Lánský, „pro dobro všech dáváme věci do pořádku, o tom přece nepochybujeme, že?“ přísně si změřil dotazovatele pohledem.

               V tom byli všichni za jedno.

               Problém byl, že rodiny Pešinů a Sedlářů teď všude provázelo celé komando, které hlídalo, jednak aby na ně nikdo nemohl zaútočit a jednak aby oni sami neměli příležitost svůj vynález použít.

               Dr. Balo však přišel s vychytralým řešením. Soudci jsou různí a někteří z nich nejsou tak neúplatní, jak by si zákonná obec přála. Nebylo tedy až tak obtížné rozhodnout, že do konce kauzy Pešina musí být veškeré Petrovy klíče zabaveny a hlídány v trezoru Národní banky jako potenciální riziko. Pro vcelku logické bezpečnostní opatření nikdo nepojal sebemenší podezření, a tak do trezoru doputovaly kovové náramky a nikdo nevěděl, že je podplacený člen eskorty vyměnil za podvrhy. Skutečné klíče putovaly do ruky Lánskému a z jeho ruky k Dru Balovi.

...

               Pavel Pešina se rozespalý vracel z posledních letošních rorátů a bez zájmu hleděl na kalné ranní nebe. Už bylo v ulicích mnohem více lidu, než když šel tou cestou před hodinou opačným směrem, ale ještě i na Horním náměstí převládalo příjemné ticho. Nechal své nohy kráčet známým směrem a myšlenkami zůstával u slov „Rorate coeli desuper“, kterým v 25. století rozumělo posledních 3000 latiníků na celém světě, mezi něž bohužel nepatřil. „Roráte célí,“ zabroukal si tiše, když k radnici přijel vůz. To se dneska tolik nevidí, řekl si v duchu a šel si hrát na čumila. Strážce, který ho to ráno doprovázel, ho s otráveným pohledem následoval.

               Dva muži opatrně vynášeli z vozu balík, v němž Pavel okamžitě poznal tvary obrazu. Třetího muže, jenž byl patrně řidičem a dodání teď znuděně pozoroval, se zeptal: „Co to vezete za obraz?“

               Řidič bez zájmu odvětil: „Ále, Lánskej posílá snad do všechněch radnic jakési obrazy jako vánoční dárky,“ a beze slova se vrátil do vozu, aby se ho snad další zvědavci neptali na to samé.

               Pavel vytřeštil oči. „Musíme rychle dom, mám dojem, že se chystá nějaký malér,“ řekl strážci, a aniž by čekal na jeho reakci, rozeběhl se kolem radnice do Školské ulice.

               „Táto, táto, seš tu eště?“ volal hned u dveří. Otec se polekal jeho hlasu a vyběhl z koupelny s kartáčkem na zuby v puse. Teprve pak Pavla doběhl udýchaný strážce, ale zbylo mu ještě dostatek sil, aby svůj nesouhlas s běháním dal najevo hlasitým přibouchnutím vchodových dveří.

„Lánský posílá všude po republice obrazy. Myslím, že se nějak mohl dostat ke klíčum a že se teď na něco može připravovat.“

               Otec vytrhl kartáček z úst a při tom si omylem vyplivl trochu pasty na sako. „Doprčic,“ snažil se rychle očistit, pak se podíval na Pavla a zopakoval, „doprčic.“ Udělal několik kroků jedním a několik kroků druhým směrem, nevěděl, kam dřív.

               Strážce, který seděl ve vstupní hale a celou scénu pozoroval, vstal, otce zastavil a řekl: „Toto je naša práca, šéfe.“ Zkušeným pohybem tasil svůj cleverbox a předal zprávu „všem jednotkám“, o čemž snil celý předchozí život; celý následující život o tom vyprávěl, jeho vnoučata o tom o padesát let později slyšela pětatřicetkrát, poté si na něm soudně vymohla slib, že už bude vyprávět něco jiného. Pět let před smrtí slib porušil, ale vnoučata mu to odpustila, protože to byl jinak hodný dědeček. Zemřel v požehnaném věku 86 let s obuškem v ruce a s romantickým povzdechem „všem jednotkám“. Měl jednu dceru, která se pokusila jít v jeho stopách, avšak měla o mnoho kratší nohy, a tak byla v pětatřiceti postavena mimo službu, protože si nepřirozeně dlouhým krokem poranila obě kyčle, ale něco mi říká, že už tato odbočka přerostla své meze a čtenáře nezajímá rodinná historie bezejmenného strážce, který má v našem příběhu jen dvě krátké repliky.

               Po důkladném prohledání byl nakonec Karel Lánský s dalšími spolupracovníky usvědčen z přípravy násilného politického převratu a byl poslán do vazby (když v 25. století poslanec poruší zákon, nezdržuje se nikdo s otázkou, jestli ho sněmovna vydá trestnímu stíhání...). Jediný zbylý Petrův klíč putoval zpět do ruky právoplatnému majiteli, Ondřeji Pešinovi, který ho záhy před svědky zničil.

[1] pozn. aut.: Samozřejmě jsem zvažoval, jestli záporákovi nedat nižší titul Mgr. a tím archetypálně, jak je v dobrodružné literatuře zvykem, ještě podpořit zášť a závist vůči jednomu z protagonistů; nakonec jsem se však rozhodl, že se na archetypy vykašlu.