Odinovo oko 20/47

20. Ondrášu, Matóšu, víš-li co sa stalo?

               Snad by se zdálo, že ze vší té mely nebylo nic. Karel Lánský byl ve vězení a nikde nevládl, jméno vynálezce bylo očištěno, vše téměř, jak bylo na začátku, beze změny. Téměř. Protože od Božího hodu, kdy zavládl klid, bylo jisté, že rodina Sedlářů je v domě Pešinů vždy vítána a že rodina Pešinů je vždy vítána v domě Sedlářů. „Bylo by nejkrásnější, kdyby se všechny naše těžké zkoušky končily takto, novým pevným přátelstvím,“ popsal to celkem přesně otec Matouš Routek, který v jejich setkáních otců mnohdy zastupoval třetího do mariáše.

               V předvečer Nového roku se tedy u vstupních dveří Pešinů mačkalo celkem devět lidí, kteří cestou stihli promrznout, a přece je někdo nechal mrznout ještě chvíli déle, protože ten někdo, jak si postěžovala paní domácí, měl hlídat, jestli už jdou, ale nehlídal. S touto informací a obvyklou kulometnou palbou slov otevřela tedy Mařenka Pešinová dveře a vpustila do domu hosty. „Nezouvejte se, nezouvejte se, to je zbytečné, ahoj mami, tati, vážně, myslím to vážně, nechte si boty na nohou,“ opakovala, ale to už se hosté tísnili za dveřmi a padali přes sebe a šlapali si po nohou i po rukou, jak se všichni v nastalém zmatku a na malém prostoru snažili si zout boty.

               „To je zajímavé,“ promluvil děda Johnes (na jehož projevu už dávno nebyly znatelné známky toho, že jeho otec byl přistěhovalec původně z Texasu) a jako jediný stál nehybně hned u dveří a užuž začínal svůj Johnesovský monolog, tedy ten typ monologu, který po něm zdědila i jeho upovídaná dcera, „byl sem kdysi v tem, v...“ Johnesovský monolog se stával o to nesnesitelnějším, čím byl nějaký takový Johnes starší, poněvadž tím déle člověk čekal, než se Johnes (kterýkoli Johnes tohoto rodu) vymáčkne a řekne něco, co posluchače beztak příliš nezajímá, „no! Jak se to menuje! V Amsterodamu, no! Babičko, tos ně taky mohla napovědět teda! Proč o tem vlastně mluvím? Jo, že si tu všeci zouvajou boty, tož to ně připomíná, jak sme bele v Amsterodamu, tam sou takové vélké,“ natáhl se, aby zdůraznil, že to bylo opravdu velké, až se zapotácel, a nebýt zavřených dveří, byl by už vypadl na chodník, „no tohleto, ale to je jedno, já sem chtěl řéct něco jinčího, hej, to bylo legranda, oni si ti Holanďani všude psali zout, zout, no to mi nešlo do hlavy! A jako, no, tohleto, nemyslím jako, oni to psali všude! Prostě venku! Že to píšou venku, chápete jo? Tož to ně, tohleto, že by se chtěli, no, naboso a venku... no já se svalím!“ Čím déle jeho promluva trvala, tím více si přítomní hleděli, aby se rychle zuli a mohli být už v jiné místnosti, aby jim nepopraskaly všechny nervy. Nakonec ve vstupní hale zůstal jen děda Johnes s dcerou a oba mluvili současně a všichni byli spokojení.

               „Tož kde ste byli štyryadvacátého?“ zajímala se babička Pešinová, když všichni usedli kolem stolu a začali si nabírat ze společné mísy makovou omáčku[1].

               „My přece dycky o Vánocách chodíme na akce útulku, nemáme důvod na tom nic měnit,“ připomněl jí Pavel, „s tátou sme se malonko trhli a mazali sme karty s pětima chudákama. Eště teda, že sme nehráli o peníze, páč by nás obrali, byli to všici falešní hráči, co karbaní půlku života, což je dostalo až tam, kde teďka sou, ale byla to sranda.“

               „A ty, Mařenko?“ ptal se děda Pešina, aby si doplnil, od čeho se to vlastně jeho syn a vnuk trhli.

               „Jako dycky, u přípravy štědrovečerní tabule, to dá spoustu práce, sou tam mraky lidí, přijde mně, že letos je na ulici hodně lidí. Ale snad sme jim trochu pozvedli náladu a pomohli jim na chvilu zapomenout na tu bídu. To člověku připomene, jak dobře se vlastně má, když enom má střechu nad hlavou a párkrát za den něco do pusy. A dyž potem máme kolem sebe pár milých lidí, nic nám nechybí. Já sem letos teda hlavně dělala bramborový salát, tož to víte, bylo nás na to sedn a stejně sme tím strávili tři hodiny. Tolik brambor by se pomalu nevešlo semka do jídelny, co mi jich ten den prošlo pod rukama, ale byla to krása, majou tam tak hezky rostlé stromek a tak jako decentně a vkusně ozdobený, moc...“ mluvila ještě asi pět minut o výzdobě městského útulku, kam každoročně s rodinou chodí na milosrdné skutky Štědrého dne (který se v 25. stol. podle této široce rozšířené zvyklosti jmenuje o moc přiléhavěji, než tak časté sobecké občerství v 21. století... Štědrý den v 21. stol.? Co je na něm štědrého?).

               „My sme letos zkusili takový větší nářez,“ řekl s úsměvem pan Sedlář, když byl také tázán, „zapsali sme se na narkomany,“ ozvalo se několik obdivných vzdechů a dvě či tři „téda“. „No, moc nám netleskejte, tady proti doktoru Routkovi sme žabaři, ten tam chodí už deset let,“ dodal, aby obdiv spolustolovníků trochu zmírnil nebo přesunul jinam.

               „Ale to je trochu jiný případ,“ protestoval s typickou českou skromností Matouš Routek, „kvardián kapucínů, kteří to mají na starosti, je můj bratranec, tak sem v tomto ohledu pod větším tlakem. Ale, to sem se vás vlastně ještě nezeptal. Co na to říkáte? Zajímavá zkušenost?“ hodil míč zpět na hřiště pana Sedláře.

               „No to teda!“ potvrdil nadšeně pan Sedlář, „ohromně poučná zkušenost. Jako pravda, že sem v některých chvílích byl krapet nervozní, ale drsné, jo, drsné to bylo! Myslím, že dyby to aspoň jednou absolvoval každý, řekněme, ve věku kolem patnácti let, kdy už s tím někteří nešťastníci experimentujou, dyby to viděli, bylo by takových mnohem, mnohem méně.“

               David se naklonil k Pavlovi a zašeptal: „To by jich teda bylo míň, všici vypadali jak z obrazů Edvarda Muncha, víš, těch jeho umírající ségry.“

               Na druhém konci stolu se Dr. Routek rozpovídal o historii této vánoční tradice, že je to vlastně pozůstatek politiky soucitu. Debata se postupně rozproudila různými směry a spojila se až ve chvíli, kdy se David zmínil, že Jitka jezdí každoročně do Ameriky sázet stromy. Na straně stolu, kde seděl Dr. Routek s oběma páry prarodičů, se teď totiž také mluvilo o bídě v Americe, a tak po Davidově zmínce všichni ztichli, aby se dozvěděli něco víc, ale David jen pokrčil rameny a řekl: „Já o tom moc nevím. Je to prý nápad převzatý z nějaké starší doby[2], kdy už byla situace se středoamerickými pralesy dost svízelná, takže začali jako kompenzaci sázet stromy na Sahaře a po děsné spoustě práce tam za spoustu let dali vzniknout pralesu. Ona tam prý až do poloviny 22. století[3] byla poušť, mazec, co? Tož nějaká neziskovka se o to teďka snaží aji v Americe. Jitka dycky přijede úplně hotová z teho, jak tam ti lidi žijou. Naši bezďáci sou proti nim králové. Jo a ještě taky jednou vyprávěla o tom podivném náboženství, co tam majou.“

               Dr. Routek se pobaveně usmál a dvě vteřiny se těšil na to, jak se budou ostatní tvářit, až řekne: „Vánoční božstvo, co? Přemýšleli ste někdy nad tím, proč se mu říká Vánoční?“

Všichni krčili rameny a kroutili hlavami, jen babička Johnesová zamyšleně poznamenala: „No, on je vlastně ten jejich nejvyšší bůh, nebo několik těch bohů kolem nejvyššího boha má nějaký vztah k Vánocum, ne?“

Dr. Matouš Routek se usmál ještě šířeji a řekl: „Ano. A teď to nejzajímavější. Věřili byste, že se nejvyšší bůh Vánočního božstva vyvinul ze zapomenutého a zkomoleného kultu svatého Mikuláše?“

Všichni vytřeštili oči, Valerie řekla: „No ty vole!“ její otec byl tak překvapený, že ji ani nenapomenul, Ondřej Pešina zapomněl, že má na lžičce poslední sousto makové omáčky a to mu celé spadlo na bílý sváteční ubrus, takže na to současně s manželkou nešťastně zalamentoval: „Ale ne!“

Pavel se zeptal: „Jak je to možné? Čím se Santa podobá svatému Mikuláši?“

„Ničím, vůbec ničím, to je na tom právě to zajímavé. Proto to jako skutečné samostatné náboženství vzniklo, až když už skoro nikdo nevěděl, že Santa je vlastně Mikuláš, do té doby to byla jen hereze. Tak sme měli možnost pozorovat vznik nového polyteistického náboženství takřka stejným způsobem, jak vznikaly v dávných prehistorických dobách. Z kultu osobnosti a úcty k předkům. Zapomnělo se, že to byly skutečné osoby z masa a kostí, ale pro jejich velký význam si je připomínali tak dlouho, až z nich byli bohové. Je to tedy dost zjednodušeně, ale takhle s nejvyšší pravděpodobností vznikl třeba Olymp v Řecku, Thor, Odin v severských zemích a tak dále.“

Jak Pavel zaslechl jméno Odin, vzpomněl si na onen farářův povzdech z jara, že vynález klíče je pro Ondřeje jeho Odinovo oko. Chtěl se na to zeptat, ale nedostal se ke slovu, protože mezitím už jeho matka položila svou otázku: „Ale dyť to není možné. Dyť už tehdy dávno měli zpracované množství historických dat a kdesicosi. A počítače... Nebo teď nevím, esi juž měli počítače, ale tak aspoň v knížkách to museli mět napsané. Jak mohli věřit něčemu, o čem měli jasné doklady, že je to jinak?“

„No,“ zvedl ramena o. Routek, pro kterého to taky nebylo úplně srozumitelné – ostatně komu by lidská hloupost srozumitelná byla –, „měli záznamy, měli i školy a každý do nich chodil, ale nevím proč, stejně vědomosti byly prakticky nulové. A nikdo s tím nic moc nedělal, protože tam měli tak nešikovný právní řád, že v mnohých případech bylo proti zákonu mluvit pravdu, zatímco lež právo nijak nepostihovalo. Bylo například bezpečnější lhát než upozornit na to, že někdo lže. To hrozně ovlivňovalo tehdejší mentalitu. Pro dnešního člověka je to samozřejmě naprosto protismyslné, ale tehdy se jednoduše nevěřilo na pravdu. To se pak nemůžeme divit, že si lidi věří prakticky čemukoliv. Je mimochodem výstižné, že se tyhlety tendence víceméně historicky shodují s dobou, kdy se v západní společnosti přestalo věřit v jednoho Boha.“

Chvíli bylo ticho, kdy všichni přemýšleli nad podivnými dějinami Vánočního božstva, až to přerušila docela tichá Pavlova poznámka: „No jasně, to vlastně odpovídá poslední fázi romantismu v literatuře. Postmodernismus, jasně, tak se to menovalo.“

„Nechte už teho,“ otřásla se paní Sedlářová, „poďme se bavit o něčem jiném, než začnete eště vykládat o tech jejich šílených slavnostech.“

Debata se znovu roztříštila na několik skupinek a probíhala již o mnoho příjemněji přibližně do tři čtvrtě na dvanáct. Pak Ondřej Pešina jakožto hostitel vstal a šel pro kelikiaru, hořký alkoholický nápoj, který se v 25. století pije místo sektů na Silvestra o půlnoci, „aby si hořkosti pro tento rok připravené odbyli už na začátku“. Když kelikiaru vytahoval z lednice, všiml si, že jeho cleverbox, který v kuchyni zapomněl, bliká. „Ať mi všichni vlezou na hrb,“ zabrumlal si a chtěl ho nechat ležet, ale pak si to rozmyslel a zeptal se: „Jaké mám zprávy?“

„Na Ganymedu se něco stalo s GT, umělá gravitace přesáhla určený prostor a měsíc se teď začal řítit k Jupiteru,“ řekl cleverbox v odpověď.

[1] pozn. aut.: V následujících větách se dočtete, proč se k makové omáčce nedostali na Štědrý večer, kdy se podle současných zvyklostí v některých domácnostech jí. Protože je to ale prima bašta a někteří si ji nenechali vzít, zvyk se od přelomu 22. a 23. století přesunul na svátek sv. Silvestra.

[2] pozn. aut.: Tak daleko Davidova paměť nesahá, my si ale můžeme prozradit, že jde o konec 21. století.

[3] pozn. aut.: David se plete. Práce to byla ještě namáhavější a poušť na Sahaře převládala až do pol. 23. stol.