Odinovo oko 21/47

21. Zpráva pro třetí planetu[1]

               V tomhle záleželo na tom, jaký měl Ondřej Pešina den. Častokrát by začal zmatkovat a nevěděl, kam dřív skočit, ale právě teď zůstal věcný a s chladnou hlavou – ač s bušícím srdcem – se pustil do řešení situace: „Kolik máme času? – Napoj se na laboratoř a zkontroluj, kolik mám ještě drátu o průměru čtvrt milimetru. Jak je na tom zásoba suchého ledu? – V kolik jedou nejdřívější spoje do Francie k zámku Rivau na Loiře?“ udílel rozkazy a pokládal dotazy cleverboxu a pomalu postupoval do jídelny, s kelikiarou ještě v ruce.

               „Na Ganymedu se stala nehoda, takže Filipe,“ obrátil se na pana Sedláře, se kterým si čerstvě tykal, „po tobě budu potřebovat pomoc na sestrojení nového Petrova klíče, to je ale blbé jméno, že já mu od začátku neříkám Petrklíč.

Davide, hodil by se mi nějaký obraz, který by měl výstup velice blízko k té pláni za deště, co od tebe mám v laboratoři, zkrátí nám to cestu zpátky, Pavle, ty mu s tím pomoz, potřebuji to mít hotové do čtyř do rána, klidně to odbíte. A vy ostatní... tady máte kelikiaru,“ postavil lahev před dědu Pešinu, aby se postaral o hosty, „napíte se a běžte spat. Teda, Mařenko, připrav mi nějaké jídlo na cestu.“

„A mně taky,“ ozval se Pavel, „to si nenechám ujít.“

„Nic takového!“ obořil se na něj otec, „bude to nebezpečné.“

Pavel ale trval na tom, že se může hodit pomocná ruka, až nakonec maminka, která si v tu chvíli asi lépe uvědomovala, že běží o čas, řekla, že je dospělý, ať klidně jede. Ale ne aby se vrátil zraněný, zmrzačený, nebo dokonce mrtvý, to by mu ještě přidala!

Je všeobecně známo, že justice těžce nestíhá za vynálezci všeho druhu, pomyslel si Ondřej Pešina, když zadal několik snazších úkolů panu Sedlářovi, a předem se rozhodl, že si tento Petrův klíč (od názvu Petrklíč upustil okamžitě, jakmile ho vyslovil, protože – řekl si v duchu – zní fakt debilně) ponechá, a žádný zákon mu v tom nemůže zabránit, jelikož nikdo nezakazuje vyrobit svůj vlastní vynález, pokud ovšem nejde o drogu, což klíč není.

Ve skutečnosti tolik spěchu nebylo, ono to totiž chvíli trvá, než vám spadne měsíc, který je od své planety vzdálen přes milion kilometrů. Ostatně bylo na tom cosi velmi podezřelého, a ani mlhavá formulka „potíže s GT“ příliš nevysvětlovala tu obrovskou nepravděpodobnost, s níž mohlo uniknout tak obrovské množství energie, aby to pohnulo měsícem o hmotnosti s více než dvaceti ciframi v kilogramech. Ovšem toto začalo vrtat zkušenému fyzikovi hlavou, až když měl čas na odpočinkové výpočty[2] na cestě vlakem.

Krajina uháněla nazad třísetkilometrovou rychlostí, pomalu se rozednívalo a Pavel ještě dospával. Když se zavrtěl a do škvírky pootevřel víčka, zašeptal otec: „Jak se Lánskému dostala do rukou informace, že sme byli na Ganymedu...“

„Není to jasné? Majou tam hajzla, co nás práskl a teďka tam sabotoval, aby nás dostal do prekérní situace,“ řekl Pavel, otočil se na druhý bok a pokoušel se pokračovat ve spánku.

„Nechce se mně věřit, že by kuli takové maličkosti někdo zničil mezinárodní výzkum za miliardy a miliardy,“ kroutil hlavou otec.

Pavel se nerad smířil s tím, že po spánku je veta, a opatrně si masíroval ztuhlý krk. „Kvůli maličkosti?“ zeptal se.

               „No,“ nechápal otec, „jako srazil bys měsíc z oblohy aji s obrovskou laboratoří za tolik prachů, jen abys, já nevím, podpořil nějakého praštěného politika získat moc v jeho státu?“

               „Kvůli získání moci v jednom státu možná ne, ale kvůli ovládnutí celého světa, to už dává smysl...“

               „Chceš jako říct, že by Lánský byl schopný ovládnout aji jinčí státy? To se mně nechce věřit.“

               „No, s tvojim vynálezem, proč ne? Víš, co to dokáže. Armáda se dostane všude, kde sou obrazy. Rovnou do prezidentské kanceláře v Kongu.[3] Víš, co plánoval o Vánocích, přece. Dyby se mu to povedlo, byli by sme v pěkné šlamastice.“

               „A taky ve válce,“ přikývl otec.

               „A taky ve válce,“ souhlasil Pavel.

               „Myslíš, že nás sledujou?“

               Pavel se zamračil, „je to možné,“ odtušil, „měli by sme si dávat pozor.“

               Otec chvíli zamyšleně kýval hlavou, až řekl: „Myslím, že dokud je nevyvedeme z Ganymeda, měli bychom být v bezpečí. Esi je na Ganymedu sabotér, určitě si pojistil, aby ho zachránil někdo, kdo ví, kudy ven. Pro jistotu ale tohle,“ ztlumil hlas a naklonil se těsně k Pavlovi, „mám dva Petrovy klíče; bude bezpečnější tvářit se, že máme jenom jeden, byť nás to při záchraně asi zpomalí, ale tam zas tak o čas nepude.“

               „No dobře, ale možem se nějak zabezpečit proti tomu, aby nám vzali aji ten jeden? Myslím, nějak je oblbnout, třeba řéct, že ven z obrazu možou jenom po jednom, nebo tak něco?“

               „Jak by sme si tím pomohli?“ pochyboval otec.

               Pavel mávl rukou: „Nevím, jak to mám vědět, ty tady máš doktorát, já su jenom pitomý bakalář.“

               Otec se uchechtl. „Víš, asi si prostě musíme dát majzla. Jinak to nevidím.“

...

               „Myslím, že juž mám naše podezřelé,“ šeptl otec u vchodu do Rivau, kde si jako každý blbý turista museli koupit vstupenky, i když jasně vysvětlili, že jsou na důležité záchranné misi.

               „Jaké podezřelé, o čem to mluvíš?“

               „Neohlížej se, ale z nádraží za náma šli čtyři dost namakaní týpci a celou dobu si drželi konkrétní vzdálenost. Jeden blondýn, tři černovlasí, jeden z nich má výraznou pihu nad obočím. Říkám to, aby ses nemusel otáčet a věděl, na koho si dát pozor, až budem vylézat.“

               Otočili se od pokladny, aby vstoupili branou do nádvoří, když vtom se Pavel zarazil. „No doprčic,“ povzdechl si přitom.

               „Copak?“

               Pavel mlčky ukázal na plakát v bráně. Tam byl ten nejděsivější obraz, jaký kdy Ondřej Pešina viděl; z všepohlcující tmy vystupovalo obludné cosi, co snad mělo být nestvůrně velkým člověkem, a od hlavy to požíralo lidskou postavu; v očích se obru zračilo šílenství, divokost i neskonalá hrůza, která Pavlovu otci okamžitě připomněla oči Muchovy Médey; ale tyto oči byly ještě rozšířenější, ještě hrozivější, ještě šílenější, a on se před nimi musel zastavit a na chvíli zapomenout, jak důležité je, aby přes tu nepochopitelnou a strašlivou tragédii šel dál. Na spodní části plakátu byl nápis:

L’une exposion unique

Francisco José Goya

Janvier 1.–Février 1.

               Otec se otřásl. „To je hrůza,“ pak pohodil hlavou k nádvoří a dodal, „ale kvůli tomu tu nejsme.“

               „Jo, já vím,“ řekl s neskrývaným zklamáním Pavel, „jenom... nerad bych skončil v jedné z jeho Černých maleb. Ale můžem aspoň kolem nich projít. Jo,“ zastavil se ještě jednou na nádvoří, když uviděl stánek s občerstvením, „už mi docela vyhládlo, běž napřed, skočím nám pro nějaké cvrčky[4]. Jaké chceš?“

               „Dík, stačí solené,“ usmál se otec a šel pomalu ke schodům vedoucím k výstavě.

               Pavel popoběhl ke stánku, kde položil na pult prázdnou krabičku a oslovil mladou Francouzku: „Dobrý den,“ („bonjour,“ řekl za něj cleverbox) a identifikoval národnost, „český jazyk,“ aby prodavaččin cleverbox věděl, do jakého jazyka má překládat její slova.

               „Bonjour,“ řekla Francouzka.

               „Blablabla,“ řekl její cleverbox a poté zaříhal zvukem, který je ve slušné společnosti velmi nevhodný.

               Prodavačka zrudla a začala se horempádem omlouvat, čímž si zrovna nepomohla, protože její cleverbox na to začal hlasitě nabízet uzené obojživelníky, hadí vnitřnosti nebo žirafí krky, až se po stánku začali ohlížet všichni kolemjdoucí.

               „To nevadí, nechte to na mém cleverboxu; máte ten poslední model, že? Slyšel jsem, že je každý druhý nějak pokažený.“

               Francouzka se zoufalým obličejem přikývla a nenápadně (ale s velkou úlevou) se svým cleverboxem praštila o kasu a vypnula ho.

               „Tak bych prosil dvě porce cvrčků, jedny solené a jedny s chilli.“

               „Plus grand ou moins?“

               „Ty větší, prosím.“ Zaplatil, a aby jí zlepšil náladu, řekl těch pár slov, které z francouzštiny znal: „Merci mademoiselle, au revoir.“

               Prodavačka se potěšeně usmála a k Pavlovu velkému překvapení se pokusila říct něco jako: „Nasledanon.“

[1] pozn. aut.: Je sice pravda, že se o sci-fi nezajímám, ale je asi zřejmé, že klasičtí autoři tohoto žánru mi nejsou zcela neznámí.

[2] pozn. aut.: Je mi jasné, že kdo se osobně nezná s matematiky a fyziky, asi si něco takového ani nedokáže představit.

[3] pozn. aut.: Tradičně jí říkají Sedmihranná Chýše, ale nenechte se tímto názvem zmást. Když se Kongu na konci 24. stol. podařilo využít sílu tamních živlů, stala se z něj energetická velmoc a z konžského prezidenta se stal jeden z nejmocnějších lidí světa. Trvalo to dlouho, než se k tomu vypracovali, přeci jen není samozřejmost zkrotit a využít mocné deště a záplavy, které během noci vyhloubí v nekvalitní půdě padesátimetrový kaňon s délkou přes kilometr.

[4] pozn. aut.: Nedivte se, že to zní tak samozřejmě. V 25. století tvoří hmyz většinu živočišné stravy. Žádného Středoevropana nevyvede z míry, když se o různých larvách, kobylkách apod. mluví jako o našem národním jídle.