23. De profundis clamavi
Když Stein prostrčil Pavla za Katashim, vrhl se Ondřej vší silou na pomoc svému synu, ale Steinovi pochopové jeho reakci čekali a bránili mu. „Klídek,“ řekl jeden z nich, a tehdy teprve měl Ondřej jistotu, že je to člověk Lánského, protože to řekl česky.
„Pozdrav pana Lánského, že?“ řekl k muži.
Ten nevěděl, jak zareagovat, jestli může svého šéfa prozradit, a tak se jen slizce zazubil a pevněji sevřel Ondřejovu paži. Ondřej svěsil hlavu, jako by se odevzdal, ale jakmile kolohnátův stisk povolil, věděl, že ho obelstil. Trhl sebou a jediným skokem byl u Steina, zezadu na něj skočili dva Steinovi kolohnáti, ale to už čekal a vykopl nazad. Uslyšel zaskučení, první to dostal mezi nohy, druhý teprve dopadl na jeho záda, ale svou nemotorností jen Ondřejovi pomohl a protlačil Steinovu hlavu do obrazu. Když si toho všiml, ulekl se a odskočil, Stein s vypětím sil ještě jednou Ondřeje odtlačil, vytáhl hlavu natolik, aby zaječel něco nesrozumitelného, ale Ondřej už napůl stál v obraze, kam se za ním ti hloupí kolohnáti báli, a vtáhl Steina za sebou.
Dopadli na tvrdou skálu do naprosté tmy. Cítili slabé otřesy země podle rytmu těžkých úderů několik desítek metrů odtud; otřesy se rychle vzdalovaly. Jak si oči přivykaly, všiml si Ondřej Pešina, že tu nikde nevidí Davidův obraz; proč ho Pavel okamžitě nepoužil, aby utekl? Muselo se stát něco tak vážného, že nestihl ani bezprostředně blízkou a rychlou záchranu. Ale musel být ještě na živu, kdyby byl mrtev, tím si byl Ondřej jist, nalezli by uvnitř obrazu vše tak, jak bylo namalováno, tím si byl jist, muselo to tak být, ještě žil, ještě, ještě žil, utěšoval se Ondřej. Jeho oči postupně prohledávaly okolní temnotu, až pomalu rozeznával černé zachmuřené nebe nad ještě černější skálou a tam, vzadu, kam vlastně ani neviděl, jen tušil, tam něco děsivě velkého běželo dál a dál, za něčím malým, bezmocným, jako kočka hrající si s myší, s bezbrannou myší, která nemá šanci na záchranu. V hrůze udělal roztřesený krok tím směrem, ale za zády ucítil pohyb. Otočil se a viděl, jak Stein vyskočil ven. Snad to byl jen instinkt, jistě nechtěl utéci a nechat syna na pospas té nestvůře, jen chtěl Steina znovu chytit a donutit ho, aby šel s ním, nebo možná se skutečně v tom okamžiku zachoval zbaběle a vyskočil za Steinem. Tam už ho ale čekali útočníci a dobře mířenou ranou ho omráčili.
Když se probral, po Steinovi a jeho mužích nebylo nikde vidu ani slechu a kolem něj se sbíhali novoroční turisté, vědci z Ganymeda i průvodci ze zámku. „Co se stalo?“ „Où les hommes sont?“ „Where is Katashi?“ doráželo to na Ondřeje ze všech stran všemi jazyky, takže cleverbox ani nestíhal překládat. Ale Ondřej nikoho neposlouchal, zvedl se ze země, zuřivě se opřel o rám obrazu, do kterého už nemohl vstoupit, a hlasem, z nějž s každým slovem ubývala naděje, volal: „Pavle, Pavlíčku, Pavle!“ a když už slova nebyla mezi jeho vzlyky rozeznatelná, svalil se v trapném pláči jako dítě na studenou podlahu.
...
Jak se sem vlastně dostal? Hlava mu třeštila, jako by se měla v další vteřině rozskočit, měl výpadek paměti, ležel na něčem tvrdém a chladném a byl celý promáčený. Věděl docela určitě, že neusnul, kdyby v tomhle stavu usnul, už by se nejspíš neprobudil, ale ze svého útěku měl roztahané a zmatené vzpomínky plné nekonečné tmy, bolesti a vody, spousty vod, plaval snad celou noc, nebo celý den, jestli tady vůbec byly takové doby a jestli všechen čas nepohltil Saturn – s úlekem si vzpomněl na Saturna a pochopil, že ho nejspíš příliv vyhodil zpátky na břeh a děsivý bůh času ho brzy najde. Chtěl rychle vstát, pokusil se vzepřít na rukou, ale jakmile jimi zatlačil proti zemi, mezi zaťatými zuby mu unikl sten. Uslyšel kroky. Teprve teď otevřel oči a překvapeně zjistil, že je světlo. A došlo mu, že kroky, které slyší, nejsou těžké a hřmotné, ale jsou lehké a jaksi útěšné. Kroky se tiše zastavily asi metr od něj. Pomalu zvedl hlavu. Nad ním stál anděl. Tedy zemřel a je v nebi? Saturn ho dostal? Pocítil směsici radosti i smutku, ale pak se znovu pohnul a celým tělem mu projela další bolest. Uvědomil si každé své zranění zvlášť a všechna dohromady a pak, že musí být v jiném Goyově obraze, v nějakém o moc příjemnějším, než z jakého uprchl, ale nemohl být mrtev, protože nevěřil, že by smrt tak bolela.
Anděl se k němu sklonil a pomohl mu vstát na nohy, nebo spíše na jednu nohu, protože levou měl zlomenu nejmíň na dvou místech, z toho nejspíše i ve stehenní kosti. I na pravé bylo těžké stát, protože měl roztržené koleno. Rozhlédl se, aby oddálil chvíli, kdy se bude muset znovu pohnout. Pravá noha ale vypověděla službu a anděl ho beze slov chytil. Podíval se na něj a řekl rozbitými ústy: „Asi bue vepší, klyž zůstamu a zemi.“ Anděl ho opatrně položil jako nějakou drahou nakřáplou vázu, která se může při každém nárazu rozsypat na střepy.
Přitom si Pavel všiml, že má stále na ruce nepoškozený Petrův klíč a vedle něj na zemi leží roztržený, mokrý, ale doposud zřetelný Davidův obraz. Podivil se. Nedokázal pochopit, že nezůstal na ostrově nebo přinejmenším někde v mořských hlubinách. Vůbec si nevybavoval, že by ho byl držel, jak plaval, a nedokázal si představit, že by s ním uplaval aťsi jen metr.
Zázraky, pomyslel si Pavel, jsou často jen vzácné a neprozkoumané přírodní úkazy, které se z nevysvětlitelných důvodů dějí právě tehdy, kdy jsou nejvíc potřeba. „Ke je výcho-?“ zkusil se Pavel zeptat, i když bylo nesmyslné čekat, že fiktivní postava z obrazu, i když je to anděl, bude vědět něco o skutečném světě.
Anděl odpověděl něco španělsky. No jistě, co jiného se dalo čekat. Goya byl přece Španěl. Pokračuj v cestě, řeklo mu něco, nejspíš v jeho hlavě, protože to bylo česky, a tak se pokusil plazit vpřed, jako prve ten Saturnův syn, který sice neměl hlavu, ale aspoň měl tři nezlámané končetiny.
Anděl vydal vzdech, který zněl, jako když někdo neúmyslně vydechne do klarinetu a ozve se tón, znovu se k němu sklonil a zvedl ho. „Ubi?“ zkusil na Pavla latinsky, protože pochopil, že se španělštinou u něj nepochodí.
Pavel by ale v tomto stavu nepoznal latinu, ani kdyby ji uměl. „Neozumím špajěusky, co chceš vějěc?“
„Où?“ zkoušel dál anděl, patrně se zásobou Goyových jazyků. Ale hned toho nechal a poponášel Pavla po malých krůčcích vpřed jako obrovskou loutku a sledoval, kam se Pavel dívá, aby odhadl jeho směr.
Neušli ani deset kroků, když si Pavel uvědomil, že přímo před sebou vidí obrovskou zlatavou plochu, která se maličko vlnila. Anděl si všiml jeho vzrušeného pohledu a pochopil, kam Pavel potřebuje dovést. Těsně před východem Pavla opatrně položil na zem a vtiskl mu do ruky Davidův obraz. Pavel se na něj podíval a teprve teď se mu podařilo zahlédnout jeho tvář. Přestože měl jiný nos, jiné uši, jiné oči i jiné vlasy, něčím, něčím za, mu andělův obličej připomínal jeho rodiče. „Merci,“ řekl Pavel to jediné, na co se zmohl, a podíval se na Davidův obraz. Deska byla v půli zlomená a obraz byl téměř celý přetržený, ale nevypadal tak zle, jak se mu zdálo u Saturna. Ovšem nevlnil se ve zlaté barvě, jak by měl, kdyby bylo možné jím projít. Vlastně se vůbec nezdálo, jako by se nějak zabarvoval, vypadal zkrátka tak, jak ho David namaloval, a když Pavel natáhl ruku a zkusil ji protlačit skrz, plátno brnělo a kladlo odpor. Otočil se na velkou zlatou hladinu před sebou a prostrčil jí hlavu. Jakmile to však udělal, okamžitě toho zalitoval, protože se díval ze stropu jakéhosi španělského kostela a brzy ho přemohla gravitace a strhla ho dolů z patnáctimetrové výšky. Poslední dobou nějak často padám, problesklo Pavlovi hlavou a instinktivně před sebe dal zlomené ruce, z nichž mu za letu vyklouzl Davidův obraz přímo pod něj, takže proletěl skrz plátno, tentokrát odpor nekladlo, a rychlostí pádu vyletěl opět v horizontálním směru do hustého deště Davidova světa. Na podlahu jakéhosi španělského kostela dopadl mezi užaslé věřící jen zničený obraz neznámého českého malíře. Aby toho nebylo málo, právě končila večerní mše a páterovo „Amen“ se rytmicky sladilo s ránou, kterou způsobil padající obraz.
Zázraky jsou prozatím neprozkoumané vzácné přírodní úkazy, které se z nadmyslných důvodů stanou právě tehdy, kdy jsou nejvíce zapotřebí, pomyslel si už podruhé Pavel a z posledních sil se plazil k druhému východu, o němž již bezpečně věděl, že končí v otcově laboratoři.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.