Odinovo oko 24/47

24. Ztratil jsem ho v Zaragoze

               „Mařenko,“ hlas se mu třásl.

               Nejdřív ho nenechala mluvit. „Prosímtě, co se stalo Pavlovi?“

               Hlas měla vystrašený, vyložil si to tak, že z jeho hlasu poznala, že něco s Pavlem není v pořádku. „Pavel,“ hlas se mu zlomil a nedokázal rychle odpovědět.

               „No, co dělal? Vždyť má zlámané snad šecky kostě v těle. Je tak zbité, že si ve špitále poleží aspoň pár týdnů, určitě kuli temu zmešká spoustu zkoušek. Teďka ho odvezla sanita, ale du hned za ním, jen co vypravím hosty, cos říkal?“ zarazila konečně svůj Johnesovský monolog. Nemohla pochopit, že zaslechla manželův smích, co je na tom k smíchu?

               „Pavel je živý a doma?“ zněl novou radostí Ondřejův hlas.

               „Říkám, že jel do nemocnice, není doma, kdyby byl doma, za chvilu by bojoval o život, to je snad důvod k radosti?“ zlobila se Marie.

               Ondřej trochu zvážněl. „To ne, to mě mrzí, ale já už sem se bál, že sme o něj přišli. Bylo to hrozné. Byla to past, dostali nás lidi Lánského a...“ teď už byl jeho hlas smrtelně vážný, „mají Petrův klíč, teď to pro nás bude hodně těžké. Nějaký Stein to spískal. Pavla zamčel v příšerném obraze,“ hlas mu znovu trochu zesvětlal, „ale je skvělá zpráva, že se dostal ven.“

...

               „Tvůj táta už je skoro tady, dyž sme s ním mluvili naposledy, byl někde kolem Prahy, říkal, že donde z nádraží rovnou semka.“ David se snažil mluvit klidně, aby kamaráda ještě víc neznervózňoval, měl by ležet v klidu, jak řekli lékaři, ale bylo na něm znát, že má plnou hlavu starostí.

               „Hm, jo, pvomin,“ s rozbitou čelistí se Pavlovi mluvilo dost špatně, zvládal to hrdinsky, ale přesto se za své šišlání styděl a snažil se mluvit krátce, „tvůj obaz – sem nechau ve Spa-něusku.“

               David se usmál a vytáhl svůj cleverbox. „Obraz. El Pilar v Zaragoze. Záhada,“ řekl klíčová slova zprávy, která se hned načetla a zvonivý hlas reportérky zazněl nemocničním pokojem.

               „Na dnešní večerní bohoslužbě zažili věřící v Zaragoze neobvyklé překvapení. V jednom výklenku tam na zem spadl obraz, který však před tím nikdo neviděl. Někteří svědci nezvyklého úkazu tvrdí, že obraz,“ reportérka se na okamžik zadrhla, jak sama nedokázala věřit tomu, co říká, „že obraz vypadl z Královny mučedníků, což je freska známého malíře Francisca Goyi, spolu ještě s lidskou postavou, která však po dopadu na zem okamžitě zmizela. Záhadný obraz byl ponechán v chrámu El Pilar přesně na místě, kam dopadl, a odborníci na balistiku si nad ním právě lámou hlavu.“ David zastavil zprávu, protože už bylo zbytečné pokračovat.

               Bylo to, jako by mu znovu lámali žebra, ale nemohl si pomoci, musel se smát. „Káuovna muče-níků, jak vý-tižné,“ smál se Pavel a ve smíchu skučel bolestí v hrudníku, „nemůju se smát, nemůžu se smát.“

               „Jo, pardon,“ snažil se znovu zvážnět David, aby netrápil kamaráda.

               Vstoupil doktor ve výrazně žlutém plášti[1]. Patrně nebyl spokojen, že David kamaráda příliš ruší a taktně a zdvořilými slovy mu naznačil, že když už je jedenáct hodin večer, mohl by konečně táhnout k čertu. David se rychle vypařil, a obešlo se to i bez zápachu síry.

               Když Pavel osaměl, rychle ho přemohla únava. Upadl do neklidného spánku.

               Kráčel po osamělé chodbě zámku Rivau, neodolatelně přitahován obrazem Saturna, před kterým se ve skutečnosti snažil utéct. Ale stále a stále, ať se snažil sebevíc jít pryč, byl obrazu blíž a blíž, jako by ho přitahovalo Saturnovo vlastní gravitační pole. Už byl u obrazu, díval se bestii do šílených očí a oči se najednou změnily. Byly přesně tak opravdové a blízké, jako když ho před několika hodinami držel pohanský bůh vzhůru nohama, byly přesně tak opravdové a nebezpečné, jako když zdánlivě nic nebránilo tomu, aby Pavel zemřel hroznou smrtí stejně jako před chvílí pan Katashi.

Díky Bohu, v tu chvíli se probudil. Ach, pan Katashi, Katashi...

Na chodbě slyšel tlumené hlasy ošetřujícího lékaře a otce. Občas k němu vzhlédli, jak lidé běžně dělají, když mluví o někom třetím, který je nadohled. Otec si všiml, že je vzhůru, a šel k němu. Doktor ho ale zadržel a Pavel najednou znovu usnul.

Vzpomínka z dětství; hrál si s dalšími dětmi, dávno zapomenutými kamarády, na hřišti, byl slunný letní den. Péťa měl nové boty, pokaždé, když kopl do míče, začaly po stranách blikat. Kája ho ten den čímsi zlobila, takže vždy, když se jejich pohledy střetly, uraženě odvrátil hlavičku, malý Pája, v tom světě, kde každý dospělý byl obr, slunce svítilo a děvčata měla culíky. Znovu se podíval na Káju a viděl, že ho pozoruje, nadurděně se otočil, aby ji neviděl, tu protivnou Káju. A před sebou najednou měl obra, snad by byl jako každý jiný dospělý, ale tehdy jako by měl přes pět metrů. A jedna vzpomínka se slila s druhou tak rychle a překvapivě, jako když tě v létě polijí ledovou vodou; i takto najednou byla noc a z trávy na hřišti byla holá skála. Obr Saturn udělal krok. Pavel udělal zoufalý pohled nazpět, kde měla být Kája, jeho dobrá kamarádka, která byla přece zárukou slunce a trávy a taky Péti s jeho blikajícími botami. Za sebou však měl neprostupnou tmu a hned nevěděl, jestli se víc bojí hledět do ní a nechat se Saturnem popadnout zezadu, nebo se dívat obludě do očí.

Znovu se probudil. Neviděl na žádné hodiny a nemohl se pohnout. Zkusil, jestli někde v místnosti nemá cleverbox: „Kouik e hodin?“

               Jeho špatná výslovnost ale cleverbox zmátla a jen opakoval: „Kouik e hodin?“

               I když ho mluvení bolelo, potřeboval to vědět, jak dlouho ještě musí spát, jak dlouho ještě musí potkávat Saturna, než bude den a slunce a než bude před ďábelským pánem času dvanáct hodin v bezpečí. „Čas?“ zkusil to tedy chytřeji.

               Ale hlas cleverboxu jen znovu řekl jako ozvěnou: „Kouik e hodin? Kouik e hodin?“

               To už Pavla rozzlobilo a nervózněji opakoval: „Čas? Čas? Koui- je hojin?“

               „Koui- je hojin? Koui- je hojin?“ zněla odpověď cleverboxu a zněla znovu a znovu a najednou se zdroj zvuku pohnul a blížil se k lůžku. A nad lůžkem se zjevila ohavná Saturnova hlava a směšným jemným a stále vyšším a vyšším hláskem cleverboxu pištěla: „Koui- je hojin? Koui- je...“

               Trhl sebou, až ho celé tělo rozbolelo. Konečně byl den, jestli se mu i toto nezdálo. Ale nezdálo, páteř byla to jediné, co si kupodivu nezranil, proto skutečnost poznal podle toho, že mohl maličko zvednout hlavu a rozhlédnout se po pokoji. V křesle vedle dveří spal otec. Pavla zalil dětinský pocit bezpečí a ještě na hodinu usnul bezesným spánkem.

[1] pozn. aut.: Tak jednou v medicíně usoudili, že bílá není dostatečně pozitivní a motivující barva, a během tří let změnili veškeré vybavení všech nemocnic na historickém území České republiky z bílého na žluté, což stálo neuvěřitelnou sumu peněz a za výsledek to mělo především to, že lidé přestali mít rádi žlutou barvu. (Ovšem syndrom bílého pláště zůstal u bílých plášťů, takže se to ve výsledku přece jen trochu vyplatilo.)