Odinovo oko 26/47

26. Sejdeme se na chatě

               „Tož dem,“ řekl tiše Pavel, „je to dlouhá cesta, trvalo to, než sme ju našli. Nakonec musel táta vlézt druhým východem a hledali sme se přes signál cleverboxu. Ale ztratili sme úplně zbytečně spoustu dní hledáním, než nás napadlo totok.“ Dali se do chůze, většinu cesty mlčeli a postupovali pomalu.

Jednak Pavel nemohl o moc rychleji a jednak byly všechny kontury rozmazané a nejasné. Co z dáli vypadalo jako louka, se později ukázalo jako les, co vypadalo jako město, byla skála nebo pustina. Ale Pavel už cestu znal, a tak je bezpečně vedl po zvláštních klidných pustinách bez života. Všude vládlo nezvyklé šumivé ticho, až jim připadalo, že sami svou chůzí vydávají hrozný rámus. Pouze tu a tam někdo pronesl něco jako: „Zajímalo by mě, jestli je tohle odraz malířovy usmířené duše, nebo naopak zoufale potřeboval svět, do kterého by se pro trochu klidu mohl utíkat,“ a ostatní odpověděli jen „hm“, nebo vůbec nic, pak Pavel řekl: „Ten chlap, ten, co vypadl, byl aji ve Francii,“ – „hm“, a pak se celými desítkami minut zase jako huňatý svetr rozvalovalo ticho.

Teprve po dvou hodinách se zastavili a usadili se mezi vystouplými kořeny obrovitého stromu, aby si trochu odpočali. „Chleba?“ zašeptal Pavel, protože už si stačil odvyknout od jakéhokoli silnějšího zvuku, „ještě asi hodina cesty.“

Druzí dva s trochou skrupulí přikývli, protože jim už hlady kručelo v břiše. Nebýt uklidněné atmosféry malířova světa, jistě by si v tuto napjatou dobu nedokázali na žádném jídle pochutnat, ale takto jim obyčejný krajíc chleba se sýrem a paprikou připadal jako přesně to správné jídlo, které si přejí víc než cokoli jiného.

V té stejné chvíli právě vylezl pan Pešina z obrazu v kanceláři své ženy (poté, co musel projít třemi různými malířskými světy). Všude chodila spousta lidí a věnovala se běžným pracovním povinnostem, jako by se nic nedělo, takže si ho skoro nikdo nevšiml. Na tvářích některých kolemjdoucích – těch, kteří ho nedokázali skrýt za fasádou soustředěného výrazu – se zračil zmatek a strach. Tak rychle? Tak rychle si vás podrobili?

Marie Pešinová ve své kanceláři nebyla, vyšel proto otevřenými dveřmi na chodbu a proplétal se mezi spěchajícími úředníky. Snažil se zahlédnout, jestli ji někde neuvidí, ale po chvíli to vzdal, překonal svůj ostych a začal se ptát kolemjdoucích: „Hledám Marii Pešinovou. Víte, kde je Marie Pešinová? Neviděli ste inženýrku Pešinovou?“

Lidé jen kroutili hlavami, někdy k němu jen lehce stočili zrak a nijak jinak nereagovali, až konečně za sebou zaslechl útržek rozhovoru dvou tlachajících uklízeček, které zřejmě neměly nic lepšího na práci: „Jo, sou tu guli té Pešinové, jo, jo, mně se dycky zdála ňáká, že s ňou není šecko v cajku.“

Okamžitě vpadl do jejich rozhovoru: „Kde je moje žena?“

Uklízečky poplašeně nadskočily a začaly se vykrucovat: „Kdo jako?“ „My, no...“ „Nic nevíme,“ „jo, o kom to mluvíte?“

Rozezleně je okřikl: „O Marii Pešinové, o kom asi!“

„Pešinové?“ „Já ani,“ „kerá to je?“ „no ňáká Pešinová tu asi pracuje,“ „snad sme o ní někdy slyšely, ale nevíme.“

„Přestaňte s tím! Vím moc dobře, že víte!“ pohrozil Ondřej.

Na konci chodby se k nim otočil muž v černé uniformě strážce. Jak se dal do pohybu, uklízečky se k němu otočily a s úšklebkem, věnovaným Ondřejovi, začaly ustupovat a breptat: „Nechte nás na pokoju, my máme svojich starostí dost, děte si vylévat svoje problémy jinam...“ a jakmile strážce minuly, spěšným krokem se ubíraly pryč.

Strážce položil ruku na Ondřejovo rameno.

„Hledám svoji ženu, je v nebezpečí,“ řekl slabším omluvným hlasem Ondřej.

„Já vím,“ přikývl strážce a Ondřej si uvědomil, že znechucení, které před chvílí četl v jeho tváři, bylo adresované uklízečkám. „Je u ředitelky. Poďte za mnou.“ Vedl ho ke schodům, o dvě patra výš a pak přes rozlehlou halu a další chodbu až ke křídlovým dveřím ředitelčiny kanceláře. Před nimi se k němu naklonil a varoval ho šeptem: „Dejte si bacha, sou tam tři.“ Pak odstoupil a nechal ho vejít.

Vteřinu se rozmýšlel; potom rozrazil dveře, bleskově se rozhlédl a popadl Marii za ruku a táhl ji zpět ven. Ale ti, kteří na něho čekali, byli připravení a z obou stran ho chytili za ramena.

„No, Ondrášu, dovol, abych tě seznámil se situací,“ promluvil třetí a udělal tak velkou dramatickou pauzu, že musel zazívat, aby se mu vešla do pusy, „seš tak trochu na obtíž. Jako nebezpečný disident, snad i terorista – ale nepředbíhejme – zkrátka takového tě nemůžeme jenom tak nechat běhat po městě, když ovládáš technologii Petrova klíče.“

„Balo, ty jeden parchante,“ neodpustil si.

Marian Balo jeho poznámku ignoroval a pokračoval: „Pochopitelně ti můžeme nabídnout rozumné a mírné řešení této situace. Budeš pod dohledem pracovat pro blaho naší vlasti, odpustíš si své násilné výpady, budeš spolupracovat. Za to se ti zaručíme tvojím bezpečím, pohodlím a vším, co potřebuješ k životu.“

„Čím mě chceš donutit?“

Balo si odkašlal, jeho pochopové pustili Ondřeje, chytili Marii a odtáhli ji na druhý konec místnosti k Balovi. „No,“ znovu si odkašlal, povytáhl svůj rukáv a ukázal trochu neforemný kovový náramek. „Do toho, hoši,“ přikázal a ti dva okamžitě zvedli Marii a hodili ji na stůl. Tam ovšem nezůstala ležet, jak bychom čekali, ale zmizela. Jako by se propadla do stolu.

„Mařenko!“ vykřikl Ondřej současně s ředitelkou, která se krčila v rohu, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Přiskočil ke stolu a taktak stihl zaregistrovat hrubou podobu malby, do které se jeho žena propadla. Nemohl ji však následovat, protože v tomtéž okamžiku obraz vzplál a Ondřej musel ustoupit před žárem, který mu málem popálil obličej. „Mařenko! Ty parchante, zabiju tě!“ pustil se k Balovi, ale ten už držel v ruce pistoli a vystřelil mu pod nohy. Ondřej s leknutím uskočil.

„Tak to by stačilo,“ řekl ostře Balo, „nepředpokládám, žes poznal autora obrazu, takže jen já teď vím, kde ta tvoje Mařenka je. Možná, možná, když se budeš chovat slušně, tak ti to za měsíc třeba i řeknu,“ zasmál se, a opilý svou převahou, znovu vystřelil Ondřejovi pod nohy, a jako by se zbláznil, ve střelbě pokračoval a nutil svou oběť do groteskního tance.

Když ho to přestalo bavit, pověděl ještě, protože předpokládal, že už má Ondřeje v hrsti: „Naše klíče nefungujou ještě úplně dobře, vyrobíš nám stovku bezvadných klíčů, vím, že to de zmáknout za pár hodin, za to ti na chvilku přivedeme drahou polovičku zpátky. Ale jenom na chviličku...“ mluvil dál, ale Ondřej ho neposlouchal, protože si všiml, že nad stolem je malá bezpečnostní tečka[1], která určitě musela nahrát i obraz.

Rychlou úvahou dospěl k závěru, že příliš sebejistý Balo o ní neví a především že ředitelka bude ochotna mu jeden záběr poskytnout, pokud ji dokáže kontaktovat ve správnou chvíli. Bez zaváhání vyrazil na chodbu, proběhl kolem strážného a upaloval do Mariiny kanceláře. Za sebou slyšel rány, jak strážce dobře sehranou nemotorností zastoupil Balovým mužům cestu a ti sebou praštili o zem. Jak přebíhal halu, o vlásek ho minulo několik laserových paprsků z Balovy pistole, ale než se stihli zvednout ti druzí dva a střílet také, už zmizel na schodech a věděl, že ten výkřik „za ním“ už není nic platný, jelikož v Mariině kanceláři ho nenajdou.

Za běhu nadiktoval cleverboxu textovou zprávu pro ředitelku a za několik vteřin už zmizel ze světa.

Dr. Balo nebyl natolik prozíravý ani zručný, aby opatřil Petrovy klíče i svým pochopům, a sám doběhl do Mariiny kanceláře až o minutu po nich, když už bylo veškeré pronásledování marné.

Jejich kořist zatím uháněla rozmazanou krajinou a opakovala si, jak vypadal obraz, v němž je Mařenka uvězněna.

„Bažina a v ní byl chlápek rozpláclý a tvářil se takto,“ vyštěkl na Pavla, jen co vylezl ven.

„Co, co, cože?“ nechápal Pavel.

„Mají mamku, hodili ju do obrazu, co vypadá jako taková temná bažina, ve které leží chlápek a vypadá vyděšeně,“ zoufale ze sebe sypal otec a upínal se k naději, že mu Pavel nebo David okamžitě řeknou, kdo je autorem a jak se dostanou do jeho světa. Ti na něj ale jen zmateně zírali a nebyli schopni slova.

David se užuž chtěl ptát, jestli má také utíkat a jak dostane Jitku zpět domů, ale po této zprávě nedokázal nic říci.

„Dokážeš ju najít? Kde je?“

Pavel dlouho nevěděl, jak odpovědět. „No, to je těžké. Jsou tisíce obrazů, co možou vypadat takto. A já znám tak možná pár z nich... Ale určitě to nějak pude najít. Zkusím zadat parametry do databáze, nějak to pude,“ dodal rychle, když viděl otcovo zděšení.

„Jedna nevyzvednutá zpráva,“ řekl otcův cleverbox.

Otec ji otevřel a z cleverboxu zazněl ztrápený hlas Mariiny nadřízené: „Pane doktore, přišla sem o přístup. Hned jak ste odešli, mi vzali úřad a... někam mě vezou. Mrzí mě to, nemohu vám pomoci... Ale ten obraz... přišlo mi to jako staré zříceniny nebo tak něco. Po zdech tam lezly divné obludy... Mařenko... chudák... a něco tam žralo chlápka v červeném hábitu. Mrzí mě to, nemohu – už sme zastavili, musím končit,“ pak byl slyšet ještě útržek pláče a zpráva končila.

[1] pozn. aut.: No jistě, všechno se zmenšuje, tak by bylo asi trapné, aby měli v 25. století obrovské bezpečnostní kamery, na které si umí dát pozor i zloděj se šedým zákalem.