Odinovo oko 30/47

24. 1. 2021 20:00
Rubrika: Odinovo oko

30. Putování s dinosaury se starými českými kreslíři

               Když se ukázalo, že spálený obraz bylo slavné Pokušení svatého Antonína od Maxe Ernsta, které bylo dlouho považováno za ztracené, bojovala v Pavlovi radost z nálezu se zuřivostí ze zničení tak cenné památky. Jak se někdo mohl zachovat tak ohavně, jak může někdo inteligentní být vandalem, jak může někdo jenom tak spálit kus historie jen kvůli tomu, aby se zbavil nějaké ženské, když si navíc mohl vybrat i nějaký bezcenný kus současného umělce? Začínal být přesvědčen, že otcův plán na svržení Lánského vlády je zcela oprávněný, jelikož to, jak člověk zachází s předměty historického a společenského významu, odráží i to, jak zachází s člověkem. Ještě neměl přílišné důkazy, zatím se jen udál převrat a několik členů opoziční strany skončilo ve vězení, ale už teď si byl jistý, že Lánského vláda bude naprosto bezohledná a destruktivní.

               Nejdřív ze všeho však musíme nalézt matku, připomněl si. Tak tedy: Kde jsou ostatní obrazy Maxe Ernsta? Jsou všechny ztraceny?

               Na dotaz mu cleverbox odpověděl: „Část Ernstovy tvorby byla před zhroucením západní společnosti na začátku 23. století uložena v podzemí newyorského městského muzea. Většina ostatních obrazů je neznámo kde, dva Ernstovy obrazy jsou v majetku Michelle Göringové, známé jihoamerické drogové královny.“

               „No, to mám radost,“ pomyslel si nahlas Pavel.

               Ozvalo se klepání na dveře a vstoupil otec, už s batohem na zádech. „Tož co máš?“

               „Ech,“ povzdechl si Pavel, „nepotěším tě. Většina jeho díla je ztracená, dva obrazy vlastní ňáká jihoamerická mafiánka, zbytek je v Severní Americe mimo Zónu pomoci[1].“

               „No,“ spěchal otec, „kam se dostanem snáz a rychlejš?“

               „Dals mně sotva pět minut, eště nevím,“ bránil se Pavel. „Gustave[2], jak se nejlépe dostat do New Yorku, respektive do newyorského muzea?“

               „Cesty pomocí vynálezu Petrova klíče nejsou známy, letecky je možné se dostat z Krakowa na hlavní sídlo Zón pomoci ve Washingtonu za deset hodin. Poté máte možnost si za pět tisíc Eur na den plus dvacet tisíc zálohy pronajmout terénní vozidlo a k ní dvoučlenný ozbrojený doprovod za dva tisíce na den. Tímto vozidlem se za příznivých okolností dostanete do Museum of the city of New York za deset hodin cesty. Přejete si objednat lístky do letadla a na terénní vozidlo z Washingtonu?“

               „Ještě ne,“ zarazil ho otec, „je někde poblíž obraz, jehož autor má obrazy i někde v Americe, ideálně v New Yorku?“

               „Vykresluji mapu,“ odvětil cleverbox a nad ním se zjevil malý hologram Polska a sousedních států.

               Pavel zamrkal a snažil se rozpoznat miniatury. „Cože? Tady je někde... poblíž... přibliž k Čenstochové. Čí to je obraz v tom, tom... Miłosierdzia Bożego?“

               „Myslíte klášter pallotinů?“

               „Vím já?“

               „Jak mám vědět, jestli víte?“ protestoval cleverbox.

               „Dobře, tak zkus ten obraz, co je u bratří pallotinů,“ vložil se otec do hádky mezi svým synem a strojem[3], „čí je to obraz. A dostanem se k němu?“

               „Pindy,“ odvětil cleverbox stručně.

               „Cože? Jak to se mnou mluvíš?“ rozhněval se otec a užuž začínal zapomínat, že mluví se strojem.

               „Pindy. To byl kreslíř z konce 21. století. Maloval dobové vtipy. Dnes nemá jeho dílo prakticky žádnou hodnotu, takže je zapomenuté, zničené, nebo naopak snadno dostupné. Jeden z jeho obrazů byl naposledy spatřen v roce 2214 na First Calvary cemetery.“

               „Není to hřbitov?“

               „Ano, tehdejší noční hlídač si ho pověsil v kabině na zeď. Naštěstí se s ním vyfotil, takže máme dochovanou aspoň stopu.“

               Pavel s otcem se na sebe podívali. Pak promluvil Pavel: „Tož dem, ne?“

               Když se po několika minutách hádky, jestli otec Pavla vezme s sebou, dostavil pan Sedlář, řekl: „Paráda, podíváme se do Ameriky. Du taky!“

               Pan Pešina chtěl zkusit ještě argument, že Pavel by je zdržoval, ale příliš dobře viděl, že rehabilitace s br. Maxmilianem Pavla téměř úplně zotavily a že může už utíkat celkem rychle.

               A jakmile se do výpravy vnutili i David s Jitkou, nebylo zbytí, než uznat porážku. „Navíc potřebuješ s sebou někoho, kdo se vyzná v obrazech. Jo a čím víc nás bude, tím spíš se uchráníme nebezpečí,“ přisadil si Pavel, aby svou účast na výpravě ještě potvrdil.

               Pindyho obraz, nebo spíše obrázek visel ve třetím patře pallotinského kláštera na chodbě, což bylo trochu zvláštní, protože všude okolo byly jen důstojné obrazy představených a svatých z tohoto mnišského řádu. Byla to jakási už dávno nesrozumitelná karikatura nějakého mnicha, nikdo z přítomných ji nechápal ani poté, co vlezli dovnitř a viděli, že mnich si ustavičně sedá a zase stoupá a dokola opakuje: „Filia tua anser est! Filia tua anser est!“ Bez znalosti toho, kdo je ten mnich, o kom mluví a za jakých okolností, by patrně nikomu ani nepomohlo vědět, že mnich říká: „Tvá dcera je husa!“

               Pětice návštěvníků na mnicha chvíli zmateně zírala, až se pan Sedlář zeptal: „Tož kama teďka?“

               „Podle všeho musíme najít něco hudebního. Kresba, kterou hledáme, se menuje Inspirace pro Fibicha. A Fibich... Zdeněk Fibich byl nějaký český hudební skladatel,“ odpověděl David a Pavel spustil na cleverboxu malý hologram s nezřetelnou podobiznou muže, který se rozčileně ohání po nějaké mouše či jiném otravném hmyzu.

               „To nechápu,“ řekla Jitka, když se namátkou vydali některým směrem „Fibicha znám, ale stejně mi ta karikatura nic neříká.“

               „Třeba to pochopíme, až tam dondem,“ řekl pan Pešina, ale spíše jen aby Jitce dopřál odpověď, než že by si to skutečně myslel.

               Po třech hodinách putování přes černobílý svět jednoduchých dobových karikatur se zastavili, aby si odpočali a najedli se. „Já to nechápu, myslel sem, že to bude aspoň zábava, dyž dem přes karikatury, ale nic z toho, co sem tu viděl, mně nepřipadá ani trochu vtipné,“ stěžoval si pan Sedlář.

               „Ale táto, říkali sme ti, že sou to dobové vtipy. To, že ti to dneska nepřinde vtipné, eště neznamená, že to ve své době vtipné nebylo. Nemožeš staré dílo posuzovat striktně z dnešního hlediska. To by bylo nefér.“

               Po dalších několika zastávkách na jídlo a dalších sedmi hodinách už byli všichni otrávení a jen čekali, kdo první zavelí, aby se šlo domů. Jen pan Pešina tvrdošíjně odolával únavě a poháněn myšlenkou na záchranu své ženy nutil ostatní do svižné chůze. Teď se ale znovu zastavil, zahleděl se na mlhavou budovu nádraží v dálce a zeptal se Pavla: „Poslyš. Nemohlo by ve fiktivním světě náhodou leccos fungovat jako v tom skutečném?“

               „No,“ Pavel se poškrabal na hlavě, „tvůrce i recipient k dílu přistupujou vždy s určitým... říkáme tomu předrozumění. To sou nějaké očekávání a tak, které od díla máme na základě svojí znalosti světa, ale aji znalosti umění a podobně.“

               Pan Pešina kývl a změnil směr chůze a snad ještě rychleji vedl výpravu směrem k nádraží. „Mohl by mně někdo řéct, z kama Fibich je?“ zeptal se, když už byli skoro u budovy.

               Pohledy všech padly na Jitku, která se už prve prozradila, že by o něm něco mohla vědět. „Copak musím vědět všecko?“ řekla. Ale pak dodala: „Snad někde z Prahy nebo ňák tak. Nebo Brno, já nevím. Prostě sedí mně do velkého města.“

               Zkusili to, na nádraží byl průvodčí a dokonce i vlak. A průvodčí byl schopen jim (navzdory vysoké hladině alkoholu ve své krvi) říct, že za Fibi, škyt, Fibichem, jó, no jasněéééé, že za Fibichem asi chtěééj, todleto, prosně, prostě do Prh, Prhy, Prahy a že to je, jééé, támdlencten vlák. A na to se ozvala znělka Kolíne, Kolíne a nádražní rozhlas je informoval, že vlak do Prahy, pravidelný odjezd ve čtrnáct hodin, osm minut, odjíždí ze třetího nástupiště. Vlak dále pokračuje přes stanice Praha-Libeň, Praha hlavní nádraží a Praha Fibichův dům.

               „No výborně, takto kdyby nám ve všechněch obrazech pověděli, kam máme vlastně jet,“ zasmál se pan Sedlář a všichni utíkali na třetí nástupiště a odtamtud na druhé a pak ještě na čtvrté nástupiště, odkud ten vlak již opravdu, ale opravdu jel.

               Polovina z nich ve vlaku usnula, jelikož ve skutečném světě už bylo k jedenácté hodině večer a oni měli v nohách asi 35 kilometrů. Když je v cílové stanici vykopli z vlaku (bohužel to byla součást Pindyho karikatury, a tedy oni měli opravdu takovou zkušenost, a to doslova), nehandrkovali se příliš dlouho o to, že si nejdřív vyjdou do nějaké klidnější části kresby a vyspí se. Měli štěstí. Karikatura, ve které byli vykopnuti z vlaku, byla nakreslena na přeloženém papíře, takže jim stačilo přejít na druhou polovinu, kde nebylo zhola nic a široko daleko bylo jen bílo a bílo. Bylo sice obtížné určit, kde je „zem“, a tedy kam šlápnout, ale ve spánku to nebylo nijak poznat.

...

               Když došli k domu, kde osminové a šestnáctinové noty padaly z okna (dole jich byla už pěkná hromádka a pracovník pořádkové služby je zametal jako prach, nadávaje, že ti zpropadení umělci jen vytvářejí odpad), bylo jasné, že jsou tu správně. Bez skrupulí vlezli Fibichovi do bytu a nalezli ho tak, jak ho zachytil Pindy někdy na konci 21. století: Zuřivě se oháněl po otravném hmyzu a řval z plna hrdla: „Beatus aedes, qui timet manum meam![4]“ Jakmile však vykřikl tato slova, náhle se zarazil a začal si pomalu broukat melodii, jež se později měla stát slavnou skladbou Beatus vir, qui timet Dominum.

 


 


[1] pozn. aut.: Poté, co se na začátku 23. století zbytky americké společnosti definitivně zhroutily, začaly tam působit humanitární organizace. Po četných krvavých zkušenostech si ovšem vyhradily tzv. Zóny pomoci, tj. několik nejbezpečnějších míst v Americe, kde jsou ještě schopni tamním divochům pomoci. Zóny pomoci mají vysoké zabezpečení, ale v zimních měsících musejí někdy čelit nájezdům domorodých hord, které by rády vyrabovaly jejich zásoby. Jistě vám neuniklo, že Pavlův praděda musel prožít horké chvilky, než se mu podařilo se přestěhovat z Texasu a začlenit se do středoevropské společnosti. K tomu, co prožíval, bych vám mohl doporučit jeho vzpomínky zpracované v Kronice tvrdé generace, která však bude napsána až za čtyři sta let, takže nikdo z nás, primitivů 21. století, si ji asi nepřečte.

[2] pozn. aut.: Jistě jste přemýšleli, jak cleverboxy poznají, že někdo mluví k nim. Ano, správně, majitelé je oslovují, jak si sami zvolí. Je to infantilní a praštěné, ale ve výsledku to řeší spoustu spoustu potíží.

[3] pozn. aut.: Ani naši potomci těchto hádek zřejmě nebudou ušetřeni.

[4] pozn. aut.: Tzn. Blažený komár, který se bojí mé ruky.

Zobrazeno 222×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz