Odinovo oko 31/47

3. 3. 2021 22:42
Rubrika: Odinovo oko

31. Bloudění

               Bylo překvapující, že se vůbec z Fibichovy karikatury dostali. Ležela na zemi hlídačovy budky již skoro sto padesát let a byla značně poničená. Když si ale ověřili, že je možné do něj také zpětně vstoupit, s klidem nechali svou únikovou cestu tak, jak ji našli, resp. jak z ní vylezli.

               Panu Sedlářovi přišla zpráva od paní Sedlářové. Hrubě mu nadala za ten únik a že vzal s sebou i mládež a kdy se jako míní vrátit a že se možná ani vracet nemusí a jak si to představuje a tož a jak se opovažuje a že je nezodpovědný blázen a užila také několik výrazů, které je nevhodné zaznamenávat na papír kromě slovníku expresiv[1].

               Pan Sedlář jí okamžitě zavolal: „Helenko, uklidni se. Právě proto, že nás šlo tolik, je větší šance, že se nikomu nic zlého nestane. Nemusíš se bát.“ Helenka mu citovala opět několik výrazů z onoho slovníku[2]. „Heleno, uklidni se, povídám!“ rychle ztratil nervy pan Sedlář, „ne, nemohl jsem to nechat! Tady už nejde jen o našu rodinu. Musíme bojovat, protože Lánský jinač ovládne celý svět a už se nebudem mět kam ukryt. A Marušku bys v tom přece nenechala! Musíš si uvědomět, že neseme zodpovědnost nejen za svoju rodinu, ale aji za budoucnost svojí země, zvlášť v té lapálii, v jaké neska sme. Naopak by bylo nezodpovědné to nechat byt! A tečka! Nebudeme o tom diskutovat! Slyšelas? No! Mám tě rád! Ahoj! Povídám, mám tě rád a tím končím, jasné? Ahoj! Jo, zavolám ti. Ahoj!“

               Ostatní postávali okolo a nevěděli, jestli má cenu se tvářit, že nic neslyší, nebo se lehce debilně pochechtávat tabulkové manželské hádce.

               Okolo First Calvary cemetery v okruhu několika set metrů se mohli cítit ještě bezpečně. Zdejší domorodci mají hrůzu z duchů a neodváží se je rušit v jejich spánku. Jakmile jim však hřbitov zmizel z dohledu, bylo na čase dávat si pozor na každý neuvážený pohyb. Zříceniny prastarého New Yorku se sice zdály prázdné, ale všichni věděli, že někde blízko sídlí loupeživé klany, které jsou mezi sebou i s kýmkoli jiným v nepřetržitém válečném konfliktu a za úplňků skládají krvavé oběti Vánočnímu božstvu; nebezpečné mohly být i nevypočitatelné rozmary boha Ofrídoma, jehož původ byl sice v kultu svobody, ale zde v americké divočině byla jeho vůle a svoboda zaměňována s náhodou či bezuzdností. Jeho uctívači byli pověstní svou krutostí i bezmeznou oddaností vůli boha, kterou zjišťovali z náhodných přírodních jevů, losu apod., čímž se paradoxně vzdávali téměř veškeré svobody, kterou jim měl Ofrídom zajistit. To jim šeptem vyprávěla Jitka, která jediná Ameriku navštívila, ačkoli byla pouze v bezpečné Zóně pomoci. Mimo Zónu pomoci se takřka nikdo ze starého kontinentu neodvažoval kromě občasných dobrodruhů, kteří svou chrabrost obvykle zaplatili životem nebo duševním zdravím.

               Následovala velmi opatrná pětikilometrová cesta na severozápad, většinou se plížili, aby snížili nebezpečí, takže jim to trvalo celé dopoledne, ale stejně měli celou dobu dojem, že jsou sledováni.

               East River. Jak na ni mohli zapomenout? Jak se dostanou přes ni? Skryti za keřem pozorovali lehce zvlněnou hladinu širokého kanálu, po kterém tu a tam pluly rezavé čluny po zuby ozbrojených domorodců. Byla to divná směska. Někteří měli moderní laserové pistole, které ukradli z konvojů mezi Zónami pomoci, do toho se míchaly různé starší palné zbraně, od starších modelů laserových pušek po několik posledních zbraní na kovové náboje, a ti, na které se nedostalo, měli ještě luky, oštěpy a různé zbraně na boj z blízka. „Přes ty se nedostanem. Co budem dělat?“ ptal se tiše Pavel.

               Nikdo neodpovídal, nikdo nevěděl. Mosty, které tu stály kdysi dávno, snad před staletími, byly v troskách a žádný z nich nesahal více než do půlky East River. V této roční době navíc nepřicházelo v úvahu kanál přeplavat, a to ani v případě, že by počkali na noc a unikli by tak očím domorodců.

               Zůstali v úkrytu a přemýšleli, polohlasem si sdělovali nápady, někdo podřimoval a šetřil energií. Zkusí to obejít? Najít most někde dál? Nejsou tu podchody? Vždyť tu kdysi jezdilo metro. Všechny nápady jeden po druhém padaly – obejít East River nelze, jsou na ostrově a East River je ve skutečnosti jen kanál oddělující Long Island od Tower town (které bylo dříve nazýváno Manhattan), najít most někde dál znamená ujít dalších několik kilometrů podél vody, tedy nepochybně místy, kde by se setkali s domorodci, a podchody jsou jistě obydlené či alespoň hlídané jako jediná cesta na druhou stranu bez užití lodi.

               Už to skoro vypadalo, že skutečně musí vyrazit na slepo vlevo či vpravo a hledat most, když si Jitka povzdechla: „Škoda, že tu není nějaký obraz, který by nás snadno dostal na druhou stranu.“

               Pan Pešina jen mlčky přikývl a už se rozhodoval, kterým směrem půjdou most hledat, ale Pavel ho zastavil: „To přece není úplně nereálné.“

               Otec se na něj zamračil: „Chceš řéct, že je tu někde poblíž nějaký obraz, o kteréms nám neřekl a nechals nás tak dlouho marně přemýšlet?“

               Pavel zavrtěl hlavou a začal: „Teď nikdo nic nevysvětlujte, potřebuju, aby odpovídala jenom Jitka.“ Otočil se na Jitku a řekl: „Co víš o tom, co se stalo mojemu tátovi, když vloni vstoupil do svojeho vlastního obrazu?“

               Jitka se zatvářila zmateně: „Jak to mám vědět? O tom slyším prvně. Opuchl mu nos nebo něco takového?“

               Pavlovi radostí zablýsklo v očích a ostatní pomalu začínali chápat. Jitka byla jediná, kdo si vůbec neuvědomoval, co může člověk v obrazech, když je jejich autorem. „No, s tím si nelam hlavu. Jenom taková blbinka, prostě jakoby tam zabloudil a někdy ti to povíme. Důležité ale je, že ty to nevíš, co my ostatní víme, takže právě ty jediná musíš nakreslit obraz, kterým se dostanem na druhou stranu.“

               Pan Sedlář ale kroutil hlavou: „To je nám houby platné, dyž nemá žádné svůj obraz na druhé straně.“

               Pavel na to odpověděl: „Namaluje dva obrazy, jeden necháme tady, druhý... musí být na nějakém kusu plechu nebo něčem těžším, aby se s tím dalo hodit,“ ukázal na zříceninu mostu ze 30th Avenue, který byl pobořen rebely během Tiché války jen pět let po dostavění, „v noci vylezem tam nahoru a zkusíme to hodit na druhý břeh. Může chybět tak sedndesát, osndesát metrů, z té výšky to snad doletí. A pak prolezem. Jitko,“ otočil se znovu na ni, „musíš to ale nakreslit tak, aby cesta obrazem nebyla delší než metr. To znamená, že v obou obrazech musíš nakreslit jakoby ten další východ do skutečného světa. Stačí to odbýt, nemusí to být nic extra, ale – nebudu ti vysvětlovat proč – musí to být hodně krátká cesta, jo?“

               „Já nevím, já nejsu žádná malířka,“ pochybovala Jitka.

               „To je fuk,“ uklidňoval ji David, „to bude brnkačka, nemusí to být dobré, fakt, bude to fungovat,“ říkal to, přestože se obával, aby se tam Jitce nemohlo stát něco jako Pavlovu otci. Ale skutečně, když si to neuvědomuje, proč by to nemohlo vyjít?

               Našli staré rezavé víko od plechového sudu, přilepili na něj papír (jako lepidlo stačila voda; papír polili a zima už se postarala, aby přimrzl k víku), druhý papír stačilo zatížit, aby ho neodnesl vítr. Teď bylo jen třeba se nenechat do večera odhalit, a tak se usadili ve zbytkách jednoho domu, který už byl spíše keřovým porostem obehnaným polozbořenou zdí. A čekali. S úžasem pozorovali, jak těsně kolem nich prošla srna, prohrábla čumákem seschlou trávu v jedné z mnoha puklin v asfaltu, utrhla několik stébel, a když se David neopatrně nahnul pro termosku s čajem, jenž už stihl vystydnout, ale nebyl ještě ledový, lekla se a utekla. S tlukoucími srdci se krčili k zemi, když kolem skupina lehce ozbrojených mužů stopovala nějaké zvíře, nejspíše právě tu srnu, která tam byla pár minut před nimi. Prošli a netušili, že minuli výpravu z civilizovaného světa, kterou by snadno mohli okrást o spoustu jídla, několik nožů a jednu laserovou pistoli.

               Když se setmělo a čluny na vodě si k osvícení zapálili primitivní lucerny, bylo na čase jít na most. Na jeho vrcholku byl sice oheň a u něj jeden hlídač (bylo to nejvyšší místo široko daleko, tedy ideální strážní věž), ale když se pan Sedlář odvážně připlazil až k němu a přitiskl mu pistoli ke spánku, hlídač ani necekl, pustil svou pušku a poslušně nastavil ruce za záda, aby ho svázali. Pan Pešina, který se přiblížil jako druhý, ale vytáhl svůj cleverbox a nechal překládat do americké angličtiny, která se za dvě stě padesát let negramotného vývoje od té britské odlišila daleko za možnosti vzájemného dorozumění. „Nejsme vaši nepřátelé,“ snažil se mluvit co nejjednodušeji, „wananema,“ přeložil cleverbox, „nechte nás projít a necháme vás,“ řekl otec, „lattawago walattaya,“ řekl zase cleverbox.

               Hlídač přikývl a otec řekl: „Konec překládání. Filipe, zůstaň u něj, než všichni přejdou na druhou stranu, jenom pro jistotu, kdyby ho napadlo na nás upozornit nebo po nás střílet.“

               Když všichni byli na kraji mostu, vzal David Jitčin obraz (moc se s ním během odpoledne nenadřela; po krátkém handrkování, co to má vlastně být, prostě nakreslila dva obdélníky a s úšklebkem je dala svému příteli), pořádně se rozmáchl a nejlepším hodem, jakého byl schopen, vymrštil svůj nemotorný létající talíř přes řeku. Víko letělo přesvědčivě za řeku, ale na druhé straně do něj zafoukal boční vítr a poslal ho takřka kolmo dolů. Naštěstí dopadlo na samý kraj břehu. Všichni na mostě si vydechli a začali lézt dovnitř. David raději řekl Jitce, aby zavřela oči, a provedl ji jako první. Ničeho se však nemusel bát, uvnitř byly od sebe obrazy vzdálené asi deset centimetrů, takže ani nešlo jít jinam než ven.

               Pan Sedlář pak věnoval domorodci jednu z lahviček s medem, které s sebou měli, usmál se na něj, aby dal jasně najevo, že chce odejít v míru, přestože mu pět minut držel pistoli u hlavy, a aniž by domorodce spustil z očí, couval na konec mostu. Domorodec přičichl k lahvičce a s rozzářenou tváří se panu Sedlářovi několikrát uklonil. „Kdoví, třeba sem z něho právě udělal boháče v kladu,“ zabručel si pan Sedlář, když si představil, že tady je med asi opravdovou raritou, a proskočil obrazem.

               Za celou cestu bývalým Tower townem (z domů zbývaly jen základy a zdi nanejvýš do dvou metrů nad zem, takže šlo o zpola zarostlou pustinu) sice zahlédli jednu větší kolonii v níž ještě plály dva ohně, ale dala se bez problémů obejít. Druhý Jitčin obraz si pro jistotu nesli s sebou, aby měli rychlou únikovou cestu a aby o něj náhodou nepřišli.

               Bylo to neuvěřitelné, ale Museum of the city of New York mělo dokonce jedno skoro celé patro, ačkoli by nebylo radno testovat pevnost stropu v přízemí. Rychle našli rozbité a zarostlé dveře do podzemního skladu.

               Většina obrazů zde byla uzavřena v pevných průhledných trezorech, aby byly uchráněny zubu času, a přece nejmíň polovina skříní a obrazů v nich byla zničena různými vlivy. Byly zde stopy dávné střelby, drobných požárů a občasných záplav, které potkaly tento nedostatečně uzavřený sklep při každém vydatnějším dešti. Na zkřivené a rozpraskané podlaze bylo víc kaluží než souše a podle hladiny vody v některých trezorech bylo možno soudit, že před lety hladina vody dosáhla skoro ke stropu. V jedné velké kaluži bylo dokonce několik leklých ryb, jejichž rozkládající se těla zaplňovala sklep nesnesitelným pachem.

               „Rychle, fuj, to je smrad,“ snažil se rozdávat povely pan Sedlář, „rozdělte se a zkuste zjistit, esi měl tento bordel kdy jaké řád a esi je možné podle něj rychlejš najít toho Ernsta.“

               Nebylo to kdovíjak záludné, je sice pravda, že umělci nejsou z té praktičtější poloviny lidského plemene, ale trezory obsahovaly díla seřazená abecedně podle příjmení autorů, a tak našli obě Ernstova díla. Jeden obraz byl úplně zničený, nedalo se vůbec poznat, o co šlo, ale ten druhý byl kupodivu a naštěstí docela netknutý. Našel ho David a velice nerad kvůli němu vlezl do napůl zmrzlé kaluže, která se navíc ukázala být o mnoho hlubší, než čekal. Když se vrátil s obrazem v ruce, všichni ustoupili o krok zpět, jak smrděl. Jitka pevně semkla rty a až do návratu na Jasnou Horu (kde se konečně vykoupal) si držela znatelný odstup.

               David nevěděl, jestli se trápit spíš zimou nebo smradem, a když nad tím později uvažoval, hodně ho mrzelo, že nikoho nenapadlo namalovat mu tropický ostrov, kde by se mohl rovnou vykoupat a uschnout.

               Když se blížili zpět ke hřbitovu a mysleli, že už jsou v bezpečí před pověrčivými domorodci, zničehonic hleděli z očí do očí dvoučlenné hlídce ozbrojené laserovými pistolemi. Narazili na ně sotva pár set metrů od hřbitovní brány (tedy od místa, kde kdysi stála). Široko daleko nebyl úkryt než jeden zbytek zdi. Domorodci okamžitě namířili zbraně a pálili. Pětice cestovatelů uhánělo jediným možným směrem, za tu zídku, za kterou se stěží vešli. Střelba pokračovala a podle změny úhlu, pod nímž dopadala na rozvaliny za nimi, bylo jasné, že útočníci postupují z obou stran.

               Pan Sedlář opět projevil svůj praktický rozum a odvahu. „Rychle sundejte si bundy, vyndejte si z kapes, co by vám chybělo a zahoďte je směrem od hřbitova.“

               Ostatní okamžitě poslechli jeho rozkaz. Střelba se na okamžik zaměřila na bundy a všichni vyrazili ke hřbitovu. Nebyli by měli šanci, kdyby pan Sedlář sám po útočnících nezačal střílet. Nebyl nijak dobrý střelec, ale stačilo, když je donutil přejít do obrany a ukrýt se tam, kam sami prve zahnali naši pětici. Když měl jistotu, že pár vteřin nevystrčí hlavu, otočil se a dal se na útěk za ostatními. Jen taktak za posledním kulhajícím Pavlem zaběhl do hlídačovy kabiny, když kolem něj zasvítila další střela.

               Jestli se domorodci odvážili až tam a co potom mohli myslet, pokud nalezli prázdnou bývalou vrátnici, o tom se můžeme jen dohadovat.

               Když opět prošli kolem Fibicha, latinsky nadávajícího na otravný hmyz, projeli vlakem mnoho fiktivních kilometrů a ušli dalších několik, konečně vylezli v pallotinském klášteře a v polospánku se dovlekli na Jasnou Horu[3]. Tam Pavel rychle běžel napřed svým doposud trochu nepravidelným během na záchod a když se vrátil, konstatoval, že se zde již cítí jako doma.

               „Hlavně se ho neptejte proč,“ poradil s úšklebkem otec Davidovi s Jitkou, kteří ještě stáli na chodbě a rozmlouvali, v kolik hodin se sejdou, aby vyrazili na cestu do Ernstova Anděla domova.

               To byla chyba, protože Jitka, která nedávala pozor, okamžitě reagovala: „Cože? Proč?“

               Pavel mrkl na otce s výstižným výrazem na tváři a odvětil: „Protože domovní dveře jsou močopudné jak zelený čaj. Tož domovní dveře poznám podle toho, že u nich začnu potřebovat na záchod.“


 


[1] pozn. aut.: Ti, kteří by mermomocí chtěli vědět, co vlastně paní Sedlářová řekla, našli by takových výrazů, věřím, ve Šmírbuchu jazyka českého.

[2] pozn. aut.: Když byla v ráži, ani Valerie se s ní nemohla rovnat, ale tehdy bylo celkem jasné, po kom to ta zatracená holka má, jak se sama matka často tázala; inu, pod svícnem je nejvíc tma, nejdřív si zameť každý před svým prahem, jaký pán, takový... dcera, příklady táhnou, nejprve vyjmi ze svého oka trám a pak teprve plač nad rozlitým mlékem, nebo tak nějak.

[3] pozn. aut.: Což v Polsku znamená, že šli po rovině, ale za jejich únavy jim to připadalo, jako by to opravdu byla hora... no dobrá, kopec...

Zobrazeno 174×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz