Odinovo oko 37/47

19. 3. 2021 18:00
Rubrika: Odinovo oko

37. Nalézám tě později

               Ondřej Pešina se cítil intelektuálně vyčerpán. Byl si celkem jistý, že vynalézt Petrův klíč je mnohonásobně komplikovanější otázka než nějaký počítačový virus, ale zde byl mimo svůj obor a dalo mu dost práce, než si nastudoval dostatek literatury o programování a měl alespoň hrubý náčrt viru. Bál se, že udělá chybu, a tak ho neustále zdokonaloval a upravoval a celé to konzultoval s panem Sedlářem. V práci se sice seznámil s několika celkem rozumnými lidmi, mezi nimiž byli i programátoři, ale nevěděl, nakolik jim může věřit, pokud šlo o politiku. Polsko bylo v té době v odlišné situaci a nedalo se očekávat, že si běžní obyvatelé všimnou rostoucího nebezpečí ze strany té nenápadné kopcovaté země na jihu.

               Druhá nesnáz mu nastala, když virus začal posílat neuvěřitelná kvanta dat. Teprve tehdy mu došlo, že do něj měl raději zabudovat ještě další program, který by rovnou rozlišil jen toho správného člověka, hledaného malíře, a teprve poté poslal kompletní informaci. Ale ne. Každá vyčleněná skupina lidí přicházela do Ondřejovy schránky při každém zúžení, což zvláště ze začátku znamenalo statisíce výsledků.

               Pavel, který už několik měsíců zažíval to, co si představoval pod pojmem romantismus, hleděl na otcovu práci se skepsí a uvažoval, v čem mu tedy pomohli ti svatí Antonínové. Nebyl jim tenkrát vděčný příliš brzy? Měl jim vůbec být vděčný? Pan Sedlář málem přišel o život a matku nenalezli. Ušli takovou cestu! Život je hledání, ale kdo říká, že je taky nalézání? Pavel se ve svém novém romantickém sebestředném světě hněval na oba světce, kteří mu měli pomoci (podle jeho představ), a přece – jak si to zatím vysvětloval – mu vůbec nepomohli. Copak se chystal udělat něco zlého? A copak otec Routek byl zlý člověk? Proč je tedy Bůh nechával tolik bloudit? Nestačilo mu, když řekli: Dobrá, uvědomuji si, že jsem jen bezmocný člověk a že potřebuji ochranu a požehnání shůry?

               Ovšem už mu nebylo patnáct, aby viděl věci tak úzce a bez širších souvislostí, a vždy za takovými úvahami v duchu – pravda, dost neochotně – dodával: Já vím, Bůh není instantní polévka. Nestačí, že správně smíchám ingredience. Často však i poté upadal znovu do stejných úvah o nespravedlnosti světa, o tom, jak ho život ničí, o tom, že snad nikdo nemá takové těžkosti jako on.

               Život se pro něj stal sledem odchodů do práce, návratů z práce, studia a spánku. Světu se prakticky uzavřel a po večerech bloumal po dlouhých procházkách. Poslouchal zvuk svých kroků, často při tom zavíral oči a snažil se jen po sluchu registrovat okolí. Vždy však dokázal ujít jen pár kroků, než se ztratil. Pak oči otevřel a divil se, jak málo ušel. Někdy se přistihl, jak zapomíná, že je ve skutečném světě, a ne v obraze. Kolikrát se pokoušel rozpomenout, kudy sem vlastně vešel, kde je ten lesknoucí se obdélník, kudy vyjde ven, nebo třeba v jaké době se asi nachází – kdyby kvůli něčemu potřeboval oslovit kolemjdoucího, mohl by pro překlad použít cleverbox? A jaký je autor?!

               A tak kráčel nekonečně raněn a opuštěn všemi a nic nedbal na to, že všichni ostatní mají stejné právo na takové city jako on. Vždy si je obhájil, vždy si našel důvod, proč se ti druzí vlastně mají dobře. On je přece sám! Jeho přece nikdo nepostrádá. On přece zažil tu největší hrůzu, to jeho honil Saturn v Goyově noci hrůz. Čí trápení se s tím jeho může rovnat?

               Při jedné z těchto večerních procházek ho cosi táhlo od Jasné hory dolů k nádraží, kde to ještě neměl podrobně prošlapané. Snad to byl silný vítr, který zde často na rozlehlé ploše nabírá nepříjemné rychlosti, snad to byly nějaké zvuky, snad jen proto, že to bylo z kopce. Právě si znovu opakoval – jako by na to nechtěl zapomenout – že nikdo neměl takové těžké zkoušky a tolik trápení jako on (i když si dost dobře uvědomoval, že to není pravda), až mu zrak padl na kovový odlesk mezi stromy na severní části náměstí Władysława Biegańskiego. Jako by to, co ho celou dobu táhlo dolů, pustilo jeho pomyslné vodítko, aby něco jiného, něco za těmi stromy, mohlo zase zatáhnout k sobě. Pavel se nebránil. Už i pivoňky odkvetly a bylo teplo a mělo být teplo ještě nejméně dvě hodiny. Měl čas, a tak se nechal zavléci tím náhlým puzením ještě kousek dál.

               Jak obcházel malý hájek, zadíval se pozorněji na jednu lípu, a tu náhle v ní viděl menší a mladší odraz jedné prastaré lípy doma na Václavském náměstí, hned u sochy sv. Jana Nepomuckého. Takřka neznal, co je to vlastenectví, ale v té chvíli ho poprvé za pobyt v Polsku bodl ostrý hrot chybějícího domova, domova ne příliš vzdáleného, a přece nedosažitelného, jako sen, který je uvnitř vlastní hlavy – a nekonečně daleký, domova ukradeného, uloupeného v oné budově poblíž Čechových sadů, stejně jako uloupeného v matce, která zmizela. Na okamžik ho zastavil existenciální strach z velikého světa, proti kterému musí bojovat a prosadit se, aby nezanikl, a na to všechno má být sám, naprosto sám, protože ztratil domov.

               Stromy ustoupily a odkryly mu výhled na něco, co na první pohled vypadalo jen jako další strom. Ale ten strom byl z kovu a byl na kovovou sochu velký, přímo monumentální. Kolem něj postávalo několik lidí a obdivně k němu vzhlíželo. Nejprve si pro svou nynější náladu pomyslel, že je to jen další hloupé a bezduché dílo, se kterými se dnes, jako v každé relativně klidné době, roztrhl pytel. Ale dlouhé a klidné pohledy všech, kteří pod stromem stáli, ho přiměly, aby šel blíž. Pak si všiml malé cedule, která kus od stromu stála. Ruka mu instinktivně zamířila po cleverboxu. „Gustave, co se tam píše?“ zeptal se a ihned zalitoval, že si raději nejprve nezkusil přečíst polský text sám, aby si procvičil trochu jazyk země svého vyhnanství.

               Cleverbox ale hned začal překládat: „Na tomto místě stával kostel svatého Jakuba, který byl během Velké společenské krize naprosto zničen materialistickými teroristy. Po překonání krize bylo původním záměrem na místě vystavět věrnou kopii. Ze záměru však sešlo a místo toho byla zvolena stejně rozměrná socha stromu, v němž je důmyslně ukryta celá křížová cesta coby připomínka utrpení, jímž lidstvo během Velké společenské krize prošlo.“ Odmlčel se a pak ještě dodal: „Přejete si více informací?“

               Pavel však neodpověděl, strčil cleverbox zpět do kapsy a šel k největšímu hloučku lidí. Až do poslední chvíle, než k nim došel, nechápal, na co se dívají – a kde má být ta křížová cesta? říkal si, ale pak se mezi kovovými listy a větvemi propletl jeden paprsek měsíčního svitu. Pavel se zastavil na své cestě do Damašku. Váhavě učinil další krok a ten krok mu zlomil srdce. Uviděl, celého utvořeného jen měsíčním světlem, které se proplétalo mezi hustým železným listím veliké sochy-stromu, uviděl ho, zářícího, vítězícího ve své prohře, a nekonečně trpícího, nekonečně milujícího.

               Poodešel stranou a hořce se rozplakal, že ho právě třikrát zapřel.

               Když se vrátil domů, cítil se jako velice jiný člověk. Alespoň prozatím dokázal svůj egoistický romantický bol odložit stranou a konečně upřímně říci, že má vlastně štěstí, že Bůh není spravedlivý podle lidského měřítka. Kdyby totiž byl, teprve tehdy by Pavel poznal, co je to utrpení.

...

               „Víš něco o Danielovi Sant’Eliovi?“ zněla otázka, s níž ho zastavil otec ráno na chodbě.

               „Chtěls řéct Antoniovi?“ podivil se Pavel.

               „No, já nevím. Má to být současný český malíř,“ pokrčil rameny otec.

               Z cely poblíž vyšel David a procházel kolem nich, hrozně zíval a mezi zíváním bylo matně rozumět cosi jako: „V životě sem to méno neslyšel. Asi jenom ňákej čmáral.“ Zívající David zapadl do dveří na záchod a Pavel jen pokýval hlavou, že s těmi slovy plně souhlasí.

               (Na chodbě se objevil i pan Sedlář, tiše se usadil na jednom z křesel a pobaveně sledoval rozhovor Pavla s otcem. Vtip byl v tom, že Pavel měl o něco větší osobní zónu než jeho otec, ale ne zas o tolik, aby si toho, byť jeden z nich, byl vědom; a tak Pavel čas od času udělal malý úkrok nazad, zatímco jeho otec velmi pomalu postupoval vpřed. Pokud hovor trval dostatečně dlouho – a to bylo, v co pan Sedlář doufal – dotančili svůj proxemický tanec až na konec chodby.)

               Otec vypadal dost překvapeně. „To není možné, jak to? Ale dyť...“

               Z další cely vyběhla paní Sedlářová a dost spěchala. „Z cesty, z cesty, já zaspala, doprčic, dobré ráno,“ volala při tom a minula oba pány Pešinovy, kteří jí tak trochu překáželi ve sprintu. (Pavel jí uhnul tak, že se nevědomky, a přece cíleně, vzdálil otci.)

               „Ticho jak v klášteře dneska, co?“ poznamenal ironicky Pavel.

               „Říká se jak v hrobě, ale totok taky sedí,“ přisvědčil otec, avšak hned se vrátil k původnímu tématu (a udělal další malý krůček dopředu; úsměv na tváři pana Sedláře se rozšířil): „To prostě není možné. Trochu sem hledal a v českých médiích se o něm píše docela dost. Jaktože o něm nic nevíte?“

               Odpoledne, když se Pavel s Davidem sešli zpět v klášteře, posadili se do refektáře a začali zkoumat tu záhadu. Zjistili, že ve výtvarných periodikách je o Danielovi Sant’Eliovi překvapivě hodně zpráv, ale že všechny jsou z posledních měsíců. Přestože umělci mělo být kolem pětatřiceti, nebyly o něm téměř žádné další zprávy ze starší doby. Ale podle několika útržků z regionálních a naprosto nepodstatných novin bylo znát, že tvoří kontinuálně už dávno. Jeho úspěch se podezřele shodoval s dobou převratu v České republice (či spíše „republice“).

               „To bude on,“ řekli si s Davidem a šli to oznámit ostatním.

               „Ale to přece víme už dávno, že to je on,“ odvětil jim k jejich překvapení pan Pešina, „dyť proto sem do ČR posílal ten virus; potřebujeme ale vědět něco víc, co je zač, kudy se dostanem do jeho světa, co tam můžem očekávat, podle čeho se orientovat. Máte to?“

               „No,“ řekl váhavě David, „víceméně víme akorát, že si vytváří nějaký celkem konzistentní fantasy svět. Takový pohádkář.“

               „Jo,“ přidal se Pavel, „koukali sme na jeho obrazy, a nic moc. Všechno na jedno brdo, pořád ze světa ňákých Podzemšťanů nebo co, nějaké bitvy, různé okřídlené obludy a tak.“

               „Tož to vám teda nezávidím,“ poznamenala Valerie, „tam by sem asi nechtěla.“ V duchu si ale posteskla, že by ji tam přeci jen něco táhlo. Vidět na vlastní oči svět kouzel. Nu což, bylo jí sedmnáct...

               Paní Sedlářová protestovala: „Filipe, musíš tam chodit? Kdo tě pak bude zašívat, až tě zas něco pokouše?“

...

               Kvetlo a vzduch byl tak plný sladké vůně, že by stačilo pár dešťových mraků, aby pršela bezová šťáva. Jako po každé noci přichází ráno a po každé zimě jaro, tak se i po těžkých měsících vrátila do rodiny Pešinů naděje a rostla s každým okamžikem. Otec si zprvu dělal o syna starosti. Až donedávna se zdálo, že se na něm útisk doby, a zvláště zážitky z Goyova světa, těžce podepisují, ale od toho rána, kdy našel důležitý klíč k cestě za matkou, bylo vidět, že se zase dokáže vyrovnat se životem.

               Pavel se dokonce začal znovu zajímat o ty „běžné“ starosti. Vrátil se k otázkám ke státnicím, které se závratným tempem blížily, a k tomu ještě pečlivě procházel veškeré dostupné informace o nově objeveném malíři Sant’Eliovi. „Nemělo by to tam být kdovíjak velké,“ mínil Pavel a David mu přisvědčoval, „Sant’Elia se pořád věnuje tomu svojemu světu a mimo to namaluje jen sem tam nějakou nepodstatnou drobnost, tož předpokládám, že uvnitř to bude šecko relativně blízko.“

               „Nanejvýš deset, dvacet kilometrů,“ dodal David.

               „Ty vole, to je teda relativně blízko,“ poznamenal ironicky někdo, koho není třeba jmenovat.

               „Valerie, běž si hrát, nebo co dělají holky v tvojem věku,“ odbyl ji její bratr.

               Valerie zrudla, podívala se na Pavla, jestli před ním nebyla až přespříliš ponížena, ale zůstala. Od té doby, co viděla obraz princezny Féby na ohnivém koni, tajně doufala, že se bude moci připojit k výpravě a zahlédnout tato fantastická stvoření. Ještě dostatečně nevyrostla z pubertálních představ o tom, co je to dobrodružství, a neuvědomovala si jasně, že to „dobro“ ve slově „dobrodružství“ vlastně příliš nemá co dělat. Ostatně ani ta část „družství“ je tam kolikrát navíc.

               Svěřila se se svým tajným přáním Jitce, ale ta jí na to namítla, že to vlastně nestojí za to. „Věčně se musíš někam plahočit,“ pověděla jí, „a bloudit světem, ke kterému neexistujou mapy. Upřimně, je to slabý odvar reality, aji když tam vidíš věci, co tu nejsou. A za to riziko to taky moc nestojí. Byla sem akorát v kresbách karikaturisty, a aji tam, dyž nás vykopli z vlaku, sem si pěkně namlela.“

               „Nojo, ale vidět ty bájné zvířata a tak...“ snila dál Valerie.

               Ale Jitka jen pokrčila rameny. „Se podívej na ňákej film[1].“

               Paní Sedlářová nakonec svolila svému muži jít také s tou podmínkou, že půjde jakožto zdravotní sestra s nimi – totiž s manželem a s pány Pešinovými. David se chtěl přidat také, ale paní Sedlářová si své odmítavé stanovisko vůči jeho přítomnosti na výpravě obhájila tím, že kdyby se něco stalo, někdo se musí postarat, aby Valerie mohla v klidu dostudovat. Jitka si oddechla, že David nejde. Pavel se na výpravu ani nemusel vnucovat, bylo jasné, že on je teď jediným odborníkem, který může v případě potřeby nahradit ve fiktivním světě Sant’Elii mapu, ačkoliv by otec byl přeci jen radši, kdyby zůstal.


 


[1] pozn. aut.: Jitka pochopitelně myslí film ve 3D. Dvourozměrné filmy jsou v 25. století vlastně nákladnější, jelikož se k jejich promítání musí najít volná plocha, zeď nebo obrazovka, kterou pro hologram nepotřebujete.

Zobrazeno 213×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz