38 Repatriace nakrátko
Potíž byla taková, že Daniel Sant’Elia, jakožto tendenční a průměrný umělec neměl zatím v cizině žádný úspěch, ani přes tu politickou slávu doma. Jeho obrazy zkrátka byly k dostání jedině v České republice („republice“). Lánský svou moc již stihl upevnit a všude se to hemžilo policisty, a kde nebyli normální policisté, byli tajní policisté, a kde nebyli policisté normální ani nenormální, byli práskači, donašeči, bonzáci a další skvělí a příkladní spoluobčané, kteří ctili spravedlnost a řád.
Trochu pozitivnější bylo to, že v současnosti byly jeho obrazy po celém státě, takže byla velká šance, že hlídači nebudou u všech. Navíc bylo dobře možné, že naleznou nějaký jiný obraz, který by Sant’Eliovu byl blízko. Cestovat konvenčními cestami nepřicházelo v úvahu, hranice byly ostře střeženy, s tím se Lánského strana netajila ani před zahraničními médii. Bylo tedy třeba cestovat obrazem. Pavla s otcem téměř současně napadl bláznivý nápad: Co kdyby vysledovali, kdy Dr. Balo není doma a kdy tam nebude ani jeho žena? Mohli by pak opatrně projít přes Chalidiho obraz. Balo bude mít něco od Sant’Elii téměř určitě, a především Pavel už ví, kudy k Balovi jít, ač je to poslepu. Výhodou by bylo, že je to i v Chalidiho světě velice blízko.
Ale paní Sedlářová se projevila se svými věčnými pochybnostmi: „Když je Balo teďka ňáký pohlavár, nedá se čekat, že jeho dům bude pořád střežený?“
Její manžel s ní musel tentokrát souhlasit: „To je pravda. Mohli by sme vlézt rovnou do vosího hnízda.“
„A co takto,“ navrhl Ondřej, „pudem Chalidim a jenom tam nakouknem a zjistíme, jestli náhodou někdo nehlídá. Když bude volno, pudem dál, když ne, vrátíme se. Přes obraz, ve kterém nic není vidět, nás nebudou moct pronásledovat. A pak teda vemem jinou trasu, když nebude zbytí.“
Pavel přikyvoval, Sedlářovi přemýšleli, zda je tato možnost bezpečná, ale po chvíli řekli: „Dobře, zkusíme to.“
Po dalším plánování usoudili, že může přijít ještě jiné nebezpečí, a to takové, že Balo nejspíš bude mít doma kamery. Jakmile se tam jednou ukážou, půjdou do Balova bytu hlídat, i kdyby tam do té doby nebyli. Pan Pešina po krátkém rozmýšlení nakonec řekl, že to vyřeší tím, že Chalidiho obraz ulice odnesou s sebou, aby nepřišli o svou návratovou cestu.
...
Bylo pochopitelně náročné nalézt přesné místo, kudy se z obrazu leze ven, ale když Pavel vrazil do výstupu hlavou, nakrátko uviděl záblesk světla a vlastně díky štěstí poznal, že jsou přímo u něj. „Stát, sme tu,“ řekl ostatním, „mrknu ven a hned se stáhnu. Dyž bude volno, musíme rychle vyrazit. Myslím, že aji pokud tam nikdo nebude číhat, kuli bezpečnostním tečkám o nás budou určitě hnedka vědět, tož budem mět tak půl minuty, než se k nám dostanou, esi užívajou zkratky přes obrazy.“
„Jasně, to už sme si přece řekli. Prostě za dvacet sekund se vracíme do Chalidiho, tak už se tam podívej,“ popohnal ho otec.
Pavel se nahnul. Byl to i tentokrát zvláštní pocit. Na malý okamžik zničehonic zase vidět a pak nevidět. Balův byt se příliš nezměnil. Čekal, že na první pohled ponese jasné známky moci a bohatství, ale během té vteřiny stihl zaznamenat akorát jedno pohodlné křeslo a ani tím si nebyl jistý, jestli ho tu neviděl tenkrát, než se to všechno semlelo.
„Volno, dem,“ zavelel, vyskočil ven a zatáhl za sebou všechny ostatní, kteří se drželi za ruce, aby se neztratili. „Gustave, osnást vteřin teď,“ přikázal ještě svému cleverboxu a rychle se rozhlížel. Byt mu skutečně připadal jaksi připadal mocnější, i když si dobře neuvědomoval, co se tu změnilo. Jiné květiny? Je to těmi růžemi? Jiný nábytek? Je to tou tmavě hnědou barvou? Nebo snad ten pohodlný koberec s vysokým chlupem? Měl ale za to, že ten koberec už je jistě starší. Na zdi ovšem visel obraz, který tu určitě před tím neviděl. Zaujal ho, protože mu připadalo, že jeho námět je dost zvláštní. Chodba? Proč malovat chodbu? Najednou si uvědomil, že rozpoznává styl malby a že zdálky vidí, co se podobá Sant’Eliovu podpisu. „Mám ho,“ zašeptal a bez váhání se vrhl k obrazu a ostatní za ním.
Nedošlo mu však, že ona úvaha, že by i protistrana mohla užívat obrazy ke zkratkám, byla správná. Ve chvíli, kdy vstoupili do Balova domu, se o jejich příchodu dozvěděla Lánského tajná policie – jak předpokládali – a byla na cestě skrz obraz – jak připouštěli –, jenomže právě přes ten obraz, do něhož právě vlezli.
A když byli všichni uvnitř a rozhlíželi se po množství dveří kolem, jedny se otevřeli a z nich, jako když přijde náhlá povodeň, začali vybíhat černě odění muži. Pavel, jeho otec a Sedlářovi se okamžitě otočili a hrnuli se k obrazu, ale Pavlovi něco vletělo pod nohy – něco, co hodil jeden z těch černě oděných mužů – a zakopl. Instinktivně se plazil dál a v tom ruchu si ani nevšiml, že svou únikovou cestu podlezl. Ostatní už byli venku. První z pronásledovatelů běžel za Pavlem, ale jak byl vysoký a jak se málo sklonil, vypadl ven a nechtěně pronásledoval Sedlářovi s Pavlovým otcem. Pavel se zatím vyškrábal na nohy a utíkal jediným směrem, který teď byl možný: dál chodbou. Protože však běžel tam, kam se nedívala malířova perspektiva, chodba přestávala být jasná, a když doběhl na konec a chtěl otevřít dveře, jen proběhl skrz. K nesmírnému překvapení se ocitl na jakési poušti poseté částmi budov, napůl uzavřenými chodbami i celými velkými stavbami, které byly však tak rozmístěny, že vůbec netvořily dojem vesnice ani města. Celých staveb bylo navíc jen velmi málo. To vše zaznamenal Pavel v jediném krátkém pohledu. Neměl čas na údiv. Musel utíkat a využít každého sebemenšího náskoku, protože jeho pronásledovatelé vypadali na trénované běžce. Za ním se ozvala rána, jako když někdo vpadne do dveří. Najednou byly pevné a dokonce zamčené. Pavel se ani neotáčel a utíkal dál a dál, minul poslední chodbu, která byla nesmyslně a sama jako vytržena z domu a vložena volně do prostoru – dokonce se vznášela půl metru nad zemí. Poté už se krajina rozvlnila a rozmazala, jak na to byl zvyklý z míst, která autoři nemají nijak určená.
Tam se na okamžik zastavil. Ne proto, že by si myslel, že už je setřásl. Sotva popadal dech a musel si rozmyslet, co dál, jestli není lepší se někde ukrýt. Táta držel Chalidiho v rukou, přemýšlel, tož je šance, že se všici dostali do bezpečí, než je dopadli. Ale ať je to s nima tak nebo tak, su na to teďka sám, protože než se semka dostanou, a esi se sem vůbec dostanou, potrvá to. A já nevím, jak to vypadá kolem tech obrazů, kama sme chtěli původně jít dovnitř.
Usoudil, že najde nějaký relativně bezpečný obraz, vykloní se z něj na nezbytně nutnou dobu, aby poslal cleverboxem zprávu, a vrátí se zpět k původnímu plánu, totiž nalézt matku.
...
Daniel Sant’Elia už několik dní nedostal žádný příkaz, žádnou zprávu od Lánského, od doktora Bala ani od nikoho jiného. Užíval si zasloužené dovolené, kolébán drobnými vlnkami na Máchově jezeře, kolébán příjemným vědomím, že zásadním způsobem pomohl vybudovat spravedlivý stát, jehož proměna již vrcholí. Co se politiky týče, Lánskému důvěřoval bezmezně, proto ho nijak nevyváděly z míry ty změny, jako že například zrušil senát a omezil pravomoce poslanecké sněmovny, nebo že nechal vydat zákon, podle kterého se všechna média zodpovídala jeho straně. Kdo by taky svěřil tak důležitou práci těm bláznivým opozičním stranám? Vždyť média mají podávat kvalitní a spolehlivé informace. Daniel se spokojeně převalil na svém velkém nafukovacím lehátku a přikývl své vlastní myšlence. Pravda, pravda, pravda je přeci to, co nás žene kupředu, co Caesar potřebuje, aby bylo pravdou. A tam, kde to zatím neodpovídá skutečnosti, tam to tu skutečnost motivuje ke změně. A je to změna k lepšímu. Proto musí o pravdě informovat kvalitní a uvědomělé noviny.
Poblíž zakvákala kachna a vznesla se do vzduchu. Daniel se za ní otáčel, dokud nemusel moc zaklánět hlavu. Užíval si ten pocit, že se na kachnu dívá jenom tak, pro nic za nic, a jen natolik, aby si krátce vychutnal pocit z myšlenky na let, aby zlomek vteřiny letěl s kachnou a pak přistál zpět na vodě.
Ze slastného polospánku ho vzbudila urgentní zpráva: „Rychle, Pešina je v chodbě 5.C, uzavřít všechny východy!“ zakřičelo z jeho cleverboxu, a jak se Daniel lekl, na okamžik se útvary chodby 5.C v jeho představách rozplynuly. Ihned si tu chybu uvědomil a představil si svůj obraz, jak zamyká všechny dveře a zahrazuje všechny cesty k východům.
Past na vetřelce se však stala pastí na lovce, jelikož pan Pešina a Sedlářovi byli již ve skutečném světě a Pavel již byl venku na poušti, když se východy uzavřely. Jediný, kdo nezůstal zamčen v chodbě bez jakékoli možnosti úniku, byl onen muž zásahové jednotky, který jako první vyběhl z obrazu ven. Ten zahlédl, jak všichni pronásledovaní mizí v obraze jakési načervenalé ulice, a bez rozmýšlení skočil za nimi. Uvnitř ho překvapila tma. Než si uvědomil, že jeho zrak si nepřivyká a že stále nic nevidí, stačil uběhnout několik kroků, a tak mu trvalo dlouho, než našel východ. Měl ve skutečnosti obrovské štěstí, že pan Pešina se Sedlářovými bez Pavla postupoval velmi pomalu. Kdyby totiž vyšli ven dřív, znamenalo by to pro něj, že by se mu východ uzamkl a dost možná by na věky bloudil v Chalidiho děsivém světě. Lánský nevěřil příliš ani vlastním lidem, a tak nechal vybavit Petrovými klíči jen několik nezbytných velitelů a běžní členové zásahové jednotky byli sami bez šance.
Když po pěti minutách s úlevou vylezl na světlo světa a pokusil se kontaktovat svou jednotku, teprve tehdy zjistil, co se děje, a protože znal postup, zavolal mistru Sant’Eliovi, aby východy zase otevřel. Pavel však již byl daleko a nebyl způsob, jak ho v tamním světě vystopovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.