Odinovo oko 35/47

35. Kapitola, v níž Marii už opravdu najdou

               Život, ten obyčejný život, který dá trochu dřiny, přemýšlení, všedních starostí o tom, jak zítra stihneme všechnu práci, který tak trochu zapáchá a tak trochu mrzí pro svou všednost a zdánlivou nedůležitost, nevelikost, tento běžný život je v hektické době převratů, revolucí, válek a pronásledování něčím nesmírně podivným a člověku nedá spát ten paradox, že se zabývá otázkami, jež hýbou světem, a vedle toho se musí zaobírat i tím, co bude dnes jíst, jestli bude pršet, nebo třeba kolikátého je.

Ondřej Pešina, pohublý a vysoký člověk, lehce nahrbený od věčného sklánění se nad něčím velice malým, a přece velikým, Ondřej Pešina, jenž měl tu děsnou smůlu, že byl géniem, nechtěl příliš zapouštět kořeny v cizí zemi, jejíž jazyk znal jen velmi málo[1]. Každé ráno se budil s novou nadějí a každé ráno ho vzápětí drtila myšlenka na to, že netuší, kde je jeho žena, ale fakt, že ho okolnosti donutily najít si práci a mít stálý příjem, z něhož by Paulínům oplácel jejich ochotu a prostoru, kterou mu poskytovali, ho k oné naději zase vracel. Vždyť doteď hledal, aby chránil svou rodinu. Teď bude pracovat, aby chránil svou rodinu. A jeho rodina, jeho rodiče, jeho žena s jejími rodiči, jeho syn, mu byla nenahraditelnou hodnotou.

Když ho na polském ministerstvu zahraničí vyslechli, souhlasili, že Lánský představuje hrozbu, ale odmítli jít do otevřeného konfliktu, který by Pešinův plán pravděpodobně vyvolal. Na otázku Ganymedu se připravil, a tak byla poměrně rychle smetena se stolu, ovšem viděl, že věci nejsou možné tak snadno, jak si je naplánoval. Byl si však jistý, že až Lánský upevní svou moc a začne se chovat expanzivně, i těžkopádná demokracie ožije v náhlé nutnosti bojovat a přinejmenším nedat svou kůži lacino. Pro tu chvíli vyrobil několik desítek Petrových klíčů, aby měla polská strana v rozhodujícím boji převahu. Zatím se nechal zaměstnat spolu s Filipem Sedlářem jako mechanik, aby se nemusel příliš vázat na dočasný domov a aby se nemusel navíc zabývat komplikovanými teoretickými otázkami a mohl se v duchu věnovat plánu na to, co dál, kde hledat Marii, kam se uchýlit, jestliže ho v Čenstochové najdou, jak svrhnout Lánského...

Lánský vedl dál svou informační válku proti Pešinům a nově také proti všem intelektuálům, kteří „zradili svou vlast a odešli do zahraničí, aniž by je k tomu kdokoliv ponoukal či dokonce nutil“, Dr. Balo se usilovně snažil dobře zkopírovat technologii klíče a současně kydal hnůj na celou Pešinovu minulost, polská vláda se mračila, ale stále napůl spala.

David s Jitkou se plně věnovali dálkovému studiu svých oborů a dokončovali své diplomové práce, přičemž David lamentoval, že nemůže všechny důležité sochy a obrazy vidět na vlastní oči a musí se spolehnout na hologramy, a Jitka se strachovala, aby už nepotřebovala žádné další nahrávky sýkor z okolí Kroměříže.

Ostatní členové rodin Sedlářů, Pešinů a Norů (příbuzní Jitky) se plynule začleňovali do života v poutním městě a v okolí.

Pavel měl z toho normálního života strach, strach, že už to nedokáže. Dokud mohl, plně se zaměstnával studiem a pevným programem: Ráno vstát, nasnídat se, napsat několik řádků diplomky, projít důkladně jednu celou otázku ke státní zkoušce, jít na oběd, jít k psychologovi, jít do práce. Vším se zabýval velmi důkladně, aby nemusel myslet na své noční můry, ale bohužel to mělo za následek, že své studium mohl uzavřít o dost dříve, než potřeboval, a najednou měl zase dost času. Dost času na to, aby si sedl v jasnohorské zahradě, netečně se díval, jak mu z odkvétajících lip padají lístky do čaje, a uvažoval, jak je to všechno nicotné proti tomu, co ho jistě znovu brzy čeká.

A co hůř, jestliže ho několik návštěv závislých vesmírů tolik změnilo, jak to může dopadnout s matkou, která bez možnosti na únik zůstávala již čtvrtý měsíc někde, kde ji snad ani nikdy nenajdou?

Zpočátku se tomu snažil bránit různě: Přibral si další práci – což znamenalo, že teď prodával cvrčky prakticky od rána do večera a už se mu začínali hnusit – a snažil se vypátrat ze zpravodajství doma, jakou mají Balo nebo Lánský vazbu na svět malířství. Nejenže nikde nenašel, že by se některý z nich či z jejich strany zmínil o nějakém konkrétním malíři, on dokonce marně hledal jakékoli jejich vyjádření stran výtvarného umění. Bylo zřejmé, že Lánský si je dobře vědom výtvarného umění jako nové zbraně a že je pro něj nevýhodné komukoliv byť jen naznačit, jaký má vkus, jaké obrazy mu visí v pokoji – jestli vůbec jaké – nebo třeba s jakým malířem je zadobře.

Pavel tedy chodil spát čím dál tím deprimovanější (a s větší averzí k praženým cvrčkům), přes své návštěvy u psychologa se stával uzavřenějším, že ho pomalu ani David nepoznával.

Vše se mělo změnit v polovině května, kdy se všem uprchlíkům velmi nepříjemně připomněl otec Matouš Routek. „V noci na dnešek ve své cele spáchal sebevraždu ThDr. Matouš Routek,“ hlásal Státní zpravodaj, jenž byl teď hlavním médiem a zároveň hlavním nástrojem na propagandu Lánského, „který byl zadržován pro napomáhání teroristické skupiny kolem doktora Ondřeje Pešiny. Routek se oběsil na svém cingulu, které si ponechal jako součást oděvu. Krátce před tímto zbabělým činem prohlásil,“ a pak, jako by hrůza v posluchačích nebyla dost vysoká, pro větší autenticitu zněl hlas Matouše Routka, který neměl nikoho nechat na pochybách, že to opravdu řekl, „Bůh nás zradil, plivu na vás, na církev i na Boha, že stojí při vás. Proklínám den, kdy vznikl svět, protože to byl den, kdy byl vydán do rukou zla. Ondřej Pešina přijde a všechny vás zničí svou zbraní, kterou již určitě vytváří. Shořte v pekle.“

Tuto zprávu nejprve vyslechli Pavel, David s Jitkou a Valerie, když se toho večera sešli v jídelně, aby si oddechli od současných bolestí a zahráli si několik stolních her. Pavel, jenž několikrát denně poslouchal právě Státního zpravodaje a doufal, že tam najde cosi o malíři, který maloval kopii Ernsta, způsobil všem přítomným šok, když je nechal vyslechnout poslední Routkova slova. Hra se zastavila a několik vteřin bylo ticho.

Pak propuklo hromobití hádky: „To není možné!“

„Jak se mohl otec Routek tak zbláznit?“

„To je určitě podvrh!“

„Vždyť to byl jeho hlas, ty vole!“

„Co se mu mohlo stát, že tak obrátil?“

„Zradil nás, ty vole!“

„Nezradil, určitě jenom mlžil, aby je postrašil. Pak jeho sebevraždu určitě sami zinscenovali.“

„Jestli nás nezradil, co potom ty řeči o církvi a o Bohu?“

„Přesně, to sou přece slova úplně zničeného člověka.“

„To kněz přece nemůže říct!“

„Tak to řekl někdo jiný s podobným hlasem.“

Na to Jitka otevřela na svém cleverboxu jakousi fonetickou aplikaci, která umožňuje pozorovat celé spektrum hlasu z nahrávky. Hádka ustala a všichni se zadívali na Jitku v napjatém očekávání, že jim okamžitě potvrdí slabou nitku naděje, nebo ty nejhorší obavy. Ve všech hlodala ta těžká otázka, jak je to vlastně s tím, že církev v České republice se ke státnímu převratu stavěla rozporuplně, jelikož dva členové České biskupské konference byli tichými podporovateli Lánského, takže velkou hierarchickou rošádou se po převratu na Hradě učinil i převrat v biskupské konferenci. Větší část církve se stavěla k Lánskému kriticky a několik biskupů – kteří teď prakticky násilím ztratili svou oficiální pravomoc – jeho převrat rezolutně odmítli, ale většina ho odmítla o moc opatrněji (či spíše se nevyjádřila), když viděli, že ti, kteří byli striktně proti, okamžitě a velice záhadně zmizeli. Mohl to být dostatečný důvod, aby je kdysi vlídný otec Routek posílal k čertu?

Jitka odešla do své cely, aby ji ostatní nerušili a dlouho do noci zkoumala nahrávku a srovnávala ji s jinými nahrávkami Routkova hlasu, které měla z dřívějších dob (jako správná studentka fonetických věd si všechny zvukové záznamy ponechávala pro případ nepředvídatelné potřeby).

Ostatní zůstali v refektáři a se staženými žaludky se po sobě dívali. Znovu se nepustili do diskuze, jelikož každý pochyboval o tom, čemu ještě lze věřit. David za nějakou chvíli odešel a za pět minut se vrátil. „Zamkla se,“ sdělil jim úplně bledý, „nevím, esi ještě něco zkouší. Brečí.“

Tak to šlo do noci, Jitka byla zamčena, střídavě hledala nové a nové cesty, jak přijít na to, jestli to je skutečně hlas otce Routka, nebo jestli to za něj skutečně řekl někdo jiný, s velmi podobným hlasem; střídavě upadala v zoufalství a za její dveře se ozývaly slabé vzlyky, časem přecházející v pláč. Nikdo pořádně nespal. Všichni se převalovali ve svých postelích, přemýšleli, rozčilovali se. Pavel nebyl tentokrát jediný, kdo měl zběsilé sny o smrti, stvůrách a bolesti.

V půl třetí ráno zaklepala Jitka na Davidovy dveře – čímž ho hrozně polekala, jelikož se právě podruhé za tu noc probudil ze zlého snu. „Ano? Co je?“

„To su já, můžu dovnitř?“

„Eh, jo,“ zaskřehotal David ospalým hlasem a rozsvítil tlumené noční světlo.

Jitka vstoupila, v očích se jí zračila obrovská únava, ale nic jako zděšení a prohru v nich David nečetl. Skoro se zdálo – ano, teď se dokonce slabě usmála. „Celou dobu sem na to šla špatně. Snažila sem se dokázat, že to neni jeho hlas. Jeho hlas to je. Ale je to sestříhané. Fakt šikovně, skoro nikdo by nepoznal, že to je podvrh. Ale já sem panu farářovi věřila, věděla sem, že to prostě nemohl řéct, tak sem dycky, dyž sem narazila na slepou uličku, dycky sem hledala dál. A našla sem.“ Vytáhla svůj cleverbox a ukázala Davidovi hologram jakýchsi křivek, ze kterých absolutně nic nepoznal. „Podívej.“

David se na ni zamračil. „Nemám páru, na co se dívám. Tos mě vzbudila--“

Jitka ho však přerušila: „A teď se podívej na totok,“ a vedle prvního obrazu otevřela další, úplně stejný.

„Opět, jak sem řekl, nemám páru--!“

Ale Jitka ho znovu přerušila: „Sou úplně stejné. To sou í pana faráře, chápeš? Nikdy dvě hlásky nejsou úplně stejné, ale tyto sou!“ a její únava ve tváři částečně ustoupila rostoucímu nadšení, „a našla sem další, vidíš? To je k... a tady je ch... Prostě když člověk mluví, tak páč není stroj, dycky to nějak změní a tak, chápeš? Tož v řeči je pravděpodobnost tak jedna ku bilionu, že řekneš hlásku, která má úplně stejné harmonické složky, jako další. Aji dyž je to pořád /í/ a /í/, nebo /ch/ a /ch/ a tak, hlavně u těch konsonantů to je prostě prakticky nemožné, pže to sou šumy, aperiodické, no já vím, nevíš, o čem to mluvím, ale prostě tuto nahrávku někdo složitě namíchal z mnoha jeho nahrávek. Otec Routek to prostě neřekl.

A zjistila sem dokonce ještě něco víc. Narazila sem na několik míst, kde jakoby nějaká část toho spektra chybí. Nejdřív sem myslela, že je to ňáká vada na přijímaču nebo na tém, na jejich mikrofonu, ale pak sem ty místa s těma jakoby děrama ve spektru porovnala a zjistila sem, že všude chybí úplně stejné frekvence. Bylo mi to fakt divné, ale pak sem si vzpomněla,“ její hlas teď získával na síle a ona už nešeptala, ale mluvila nahlas a nadšeně, protože byla ve svém živlu, mluvila o zvuku, David neměl potuchy, co znamenají ty termíny, které používá, ale chápal, že to dokazuje, že otec Routek své přátele ani Boha nezradil, pravděpodobně že ani nespáchal sebevraždu, snad že je i dokonce na živu. „Pak sem si vzpomněla,“ pokračovala Jitka hlasitě, „žes mi vyprávěl cosi o tom nahluchlém malířovi, kde ste u něj byli v obraze jako v jednom z prvních.“

David vyskočil z postele a doplnil: „Takže ty díry v tom, v tom, v tom zvuku odpovídajou tomu, jak špatně nějaký malíř slyší a páter Routek byl nebo je zavřený v obraze!“

„Jo!“ už skoro zakřičela Jitka a nato se dveře otevřely a v nich se objevil otrávený obličej pana Sedláře.

„To nemyslíte vážně, víte, kolik je hodin?“ vyčetl jim ospale.

„Tati, my, jo tys to asi neslyšel...“

„Co jako?“

„Otec Routek. No Státní zpravodaj o něm vydal podvrh, že spáchal sebevraždu a proklel při tom církev, ale je to jenom podvrh a Jitka na to přišla. Dokonce máme vodítko, kde ho drží, teda,“ dodal pak trochu smutněji, „jestli je na živu.“

Pan Sedlář úplně vstoupil do pokoje. Chvíli mlčel, pak se zeptal na celý příběh, od Jitky si nechal vysvětlit některé akustické otázky a pak se slabě usmál. „No, jeho sluch, esi dobře chápu, nám v tomto případě může pomoci identifikovat konkrétní osobu, patrně malíře, co podporuje Lánského, čili snad i autora obrazu, kde skončila paní Pešinová,“ prohlásil pak. „Děcka, děte spat, Počkejte s tím do zítra odpoledne, až se s Ondřejem vrátíme z práce, pak se tím budeme zabývat, ale zatím mu s tím nepleťte hlavu,“ dodal ještě a odešel spát.

...

               Když David s Jitkou převyprávěli celý příběh i panu Pešinovi, onen chvíli mlčel a přemýšlel. V duchu se styděl, že si na svého přítele Matouše tak málo vzpomněl a nepokoušel se zjistit, jaký osud ho po převratu potkal. Ale usoudil, že se tu pro ně tímto ukazuje nová velká naděje. „Zajímavé,“ řekl pak nahlas, „připomíná mi to, co občas Matouš rád povídal. To, co zprvu vypadá jako prokletí, se pozdějš ukáže jako požehnání. A to, co zprvu může vypadat jako požehnání, se pozdějš ukáže jako prokletí. Že nás Státní zpravodaj takto balamutil a postrašil, myslim, že důvodem bylo, aby Lánský přitáhl české církve na svou stranu, aby je přesvědčil, že je ňákým vyvoleným vůdcem. Nedokážu řéct, jestli Matouš žije, ale zpráva o jeho smrti může být aji pro něj. Aby si sám myslel, že teď už ho všici zavrhli a už ho nikdo nebude postrádat, takže aby jim na nás všecko vyklopil. Lánský je mistr manipulace, tož by sem od něj něco takového čekal, spíš než že by ho prostě nechal tajně popravit. Nechá si ho,“ jak o tom více a více uvažoval, tím více a více začínal věřit, že otec Routek je skutečně na živu, „nechá si ho jako nějakou pojistku, třeba co kdyby ho zlomili a on začal mluvit. Přece jenom je to po pěti a půl měsícu dost krátká doba na to, aby ho rovnou popravili. Nechají ho hezky dlouho čekat.“

               „Nojo, ale aby sme ho nehledali tak dlouho, až ho skutečně zabijou,“ řekl pochmurně Pavel.

               Pan Sedlář zase udělal čest své známé rozhodnosti, když navrhl: „Nabouráme se do zdravotnictví a najdeme sluchovou kartu všech lidí, nebo esi to pude, tož všech malířů, co u nás sou. Tak zjistíme, kdo je zač ten čmáral, a seženem si jeho obraz.“

               Všichni víceméně přikyvovali, jen pan Pešina usilovně přemýšlel a po chvíli ticha namítl: „Nemyslím si, že něco takového jde. Jednak musí být nesmírně těžké se do zdravotnictví nabourat a jednak pochybuju, že tam bude. Copak se lidé až tak starají o svůj sluch? Nebo... Jitko, to, jakým je jeho sluch pozměněné, je to nějaká závažná porucha?“

               Jitka zavrtěla hlavou. „No, ne, spíš jenom na několika frekvencích slyší trochu hůř a na několik frekvencí neslyší vůbec, ale to nejsou důležité frekvence, které ovlivňujou porozumění řeči. Já sem si toho všimla především proto, že tam v těch částech, keré byly zřejmě nahrané v obraze, tak tam prostě chybí část spektra, kerou mikrofon sice zaznamená, ale lidské ucho ju už nevnímá. Plus navíc tam bylo lehké poškození sluchu kolem čtyř tisíc Herzů a pak ještě někde, teď nevím, kde, a tak...“

               Pan Pešina pozorně naslouchal a přikyvoval. „Dobře,“ navrhl pak, „půjdeme na to jednodušeji. Napíšeme nějaký jednoduchý virus, který nějak doručíme, doufejme, všem cleverboxům v ČR, to eště promyslíme, jak na to, a ten virus musí poznat, dyž je uživatel na blízku a víceméně sám, a začne vydávat tóny o určených frekvencích. To musí několikrát opakovat, abychom vyzkoušeli všechny frekvence, keré sou pro toho malíře určující.“

               Pavel s Davidem takřka bolestně mrkali, když se snažili neztratit nit, jelikož ani jeden z nich o zvuku moc nevěděl. Valerie už několik minut seděla stranou a nevnímala, jelikož něco takového šlo zcela mimo ni. Něco natolik odborného koneckonců leželo ještě několik let před ní, ačkoli už sama v duchu uvažovala, že by se ráda zabývala lingvistikou, ovšem takové rozhodnutí v sedmnácti letech ještě vůbec nic neznamená.

               „Pokaždé, dyž zazní nějaká frekvence, o které víme, že on ju slyší a že mnoho lidí ju neslyší, tak, tak ty, co neuslyší, vyřadíme a zmenšíme okruh pátrání, a pokaždé, když zazní nějaká frekvence, o které víme, že ji neslyší, tak budem vyřazovat ty, co budou reagovat,“ dokončil svůj plán Ondřej Pešina, ten strůjce a zosnovatel ďábelských plánů, jak zničit úctyhodnou a dobrou vládu našeho nejlepšího pána, Karla Lánského.

               „Jak by měli reagovat?“

               „No,“ pokrčil pan Pešina rameny, „počítám, že když ti cleverbox začne zničehonic houkat, bzučet nebo pípat, že ho vemeš do ruky a pokusíš se to zastavit, třeba ztišit, hm?“

[1] pozn. aut.: Představuji si to tak, že polsky uměl ještě méně než já, tedy skoro vůbec.