36. Sant’Elia
Daniel Sant’Elia, který si v době svého mládí velmi oblíbil futurismus, vybral pro svou celou tvorbu naprosto jednoznačně a bez váhání svůj pseudonym podle čelního architekta tohoto směru. Bylo mu celkem lhostejno, že Antonio Sant’Elia žil před staletími a tvořil v dnes dávno mrtvé formě. Daniel si celkem dobře uvědomoval, že umělecký směr se skládá jednak ze svého způsobu vyjádření (formy) a jednak také ze své myšlenky, způsobu uvažování (obsahu). A on chtěl vidět svět zase v pohybu, vadilo mu, jak je křemíkový věk statický a pomalý. Představoval si ho jako spící věk.
Hnaly ho k tomu vlastně romantické sny o vlastní velikosti, v duchu se slyšel zařvat tak hlasitě, že ho uslyší celý svět a otřese se v základech. Zatím si sliboval, že to bude, až mu konečně přestanou házet klacky pod nohy, až mu nikdo nebude rozkazovat, co je to dobré umění, až všichni pochopí, jaká je ta starší generace žijících malířů banda podvodníků. Tehdy jim konečně ukáže!
Zdálo se mu, že nyní nastává jeho čas. Karel Lánský, jemuž v užším kruhu věrných bojovníků za spravedlnost přezdívali Caesar, si žádal jeho služeb. A on pod jeho křídly mohl konečně růst. Získal na malíře své doby prakticky neomezené prostředky, jichž patřičně využíval, tedy alespoň podle svého názoru. To vše jen za cenu, že mimo to musel malovat obrazy na objednávku.
Pro Caesara to udělal rád, přestože si tajně myslel, že umění za mák nerozumí a že mu nutí malby, které jsou trochu potupné. Ale když mu bylo dostatečně vysvětleno, co je zač ten Petrův klíč, smířil se dokonce s tím, že podle dochovaných fotografií zpracoval padělky několika starších autorů, například toho dávného surrealisty. Trochu se za to styděl, ale věděl, že to poslouží svému účelu. A když ho navíc ujistili, že padělek Ernsta již je zničen, spadl mu kámen ze srdce. Zbylé padělky byly jen pro soukromou potěchu několika dobrých straníků, tak si s nimi příliš nelámal hlavu. Představoval si je jako na anonymní vzdálené pláni spolu se spoustou dalších falešných napodobenin.
Měl naprosté pochopení, že pro nepřátele státu a nebezpečné manipulátory je nejlepší vytvořit vězení mimo tento svět. Proto namaloval tu věznici. Občas dostával zprávy, že se vyplácí. Byla praktická. Její provoz byl levný a bylo v ní zkrátka tolik místa, kolik ho vytvořil. Od té doby po něm jen čas od času chtěli namalovat různé chodby a jednoduché prostory, nezabýval se tím, na co to potřebují, ačkoli z toho, že malby většinou putovaly do zahraničí, bylo snadné se domýšlet. Byl důležitým článkem. Budoval impérium, které zastíní slávou celý svět, a navíc jako umělec nesmírně rostl. Jeho sebevědomí se pozitivně odrazilo i v jeho tvorbě, lidé si všímali velikosti v jeho tazích a na jeho výstavy chodili více a více. Tedy tak si to vysvětloval. Že k tomu ve skutečnosti vedla finanční podpora a reklama, kterou mu najednou nabízely všechny státní instituce zabývající se uměním, to připouštěl jen jako vedlejší vliv. Rostl jako umělec, jako velký umělec, bojovník za spravedlnost, intelektuál, obdoba někdejšího renesančního člověka.
Uvnitř svého světa stvořil obrovské a mocné impérium Uhlového lidu. Inspiroval se přitom matnou vzpomínkou na jakýsi román, který kdysi četl. Ale dotvářel si ten příběh po svém, Uhlový lid byl mocný, takřka neporazitelný, byl také však vypočítavý a bezohledný. Proti nim ve svých romantických snech stvořil krásné a ušlechtilé Podsvětšťany, kteří jako jediní odolávali ničivé síle Uhlové armády. Podsvětšťané měli dobrá a vroucí srdce díky podzemnímu ohni, který je zapálil. Uhloví lidé ale, kteří žili na povrchu, dopustili, aby jejich srdce zchladla jako led, a neměli poblíž žádnou zemskou ohnivou sílu, která by jejich srdce znovu zažehla.
Daniel se často bavil představami o spanilém lidu pod zemí a o plánech, které proti nim osnoval Uhlový král, a maloval obrazy z obou jejich království, z jejich bitev, z jejich slavností i z jejich těžkých dob.
Jednoho dne, když byl ve své zahradě a jenom ze cviku maloval odkvétající pivoňku (neboť čas slunečnic ještě nenastal), mu zapípal cleverbox a on viděl, že mu přišla zpráva od jednoho přítele. Ve zprávě byla legrační animace Ondřeje Pešiny, který se s malým mečíkem a zlostným výrazem ve tváři pokoušel útočit na Caesara, který byl ztvárněn jako těžce obrněný drak. Zhlédl krátké groteskní video, uchechtl se a zastrčil cleverbox zpět do kapsy. Za několik vteřin ale začal pípat znova, tentokrát nějakým jiným pípáním, o jiné výšce. Vytáhl ho z kapsy a podíval se, co se to děje. Nepřišel na to, tak se zvuk pokusil alespoň ztlumit, začínal ho pomalu dráždit, ale zvuk najednou sám přestal.
O deset minut později, když už dolaďoval barvy kolem své pivoňky, cleverbox začal slabě pískat, ale on o tom nevěděl a nijak nereagoval. Všiml si až o dalších deset minut později, když už měl obraz skoro hotový, že slyší nějaký vysoký tón, který se velmi pomalu zesiluje. Znovu vyndal svůj cleverbox a zaklepal s ním. „Co to s tebou je?“ řekl si spíš pro sebe. Usoudil, že ho druhý den zanese ke kybernetickému technikovi, aby se na to podíval, co to je za vadu. Situace se toho dne opakovala ještě třikrát, a kdyby měl dokonale zdravý sluch, všiml by si ještě v dalších čtyřech případech, že z jeho cleverboxu vychází nějaký zvuk.
Následující den však, když už byla identifikace hotova, se virus sám smazal a kybertechnik na cleverboxu neobjevil žádné vady. Daniel na to zapomněl a pustil se do malby vařící se lávy ve vulkanickém kotli v říši Podsvětšťanů. Sliboval si, že ten obraz mu vynese spoustu peněz.[1]
[1] pozn. aut.: Když ho konečně prodal, byl dost zklamaný. Neuvědomoval si, že člověka z 25. století už žádné romantické pohádky o dvou válčících národech a zlém králi, snažícím se získat hodnou a krásnou princeznu, nikoho nezajímají.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.