Odinovo oko 39/47

39. Promenáda po červeném koberci

               Na rozdíl od Davida do určité míry chápal Valeriino nadšení pro pohádkové dobrodružství. Ne snad, že by si o tomto fikčním světě myslel, že má kdovíjaké umělecké kvality, na to měl až příliš dobrý vkus, ale pociťoval zde jakési uvolnění, nadšení pro jednoduchou tradiční krásu, a co bylo překvapivé, cítil se tu relativně v bezpečí.

Lev, který ho nesl, měl křídla, která se svým tvarem nejvíce podobala křídlům labutím, ale měla matně zlaté pero stejně jako zbytek lvího těla. Dokud na něj nenasedl, měl za to, že lev má srst jako všichni savci, ale teď viděl, že to, co měl za chlupy, je velmi jemné a malé peří. Dokonce i hříva byla tvořena dlouhými měkkými pery, která se za letu divoce vlnila jako prapor za vichřice.

Jako znalec dějin umění si chtě nechtě na toto pomyslel, že dokladem o nižších kvalitách umělce je jeho odpověď na otázku, jak si uspořádá svůj fikční svět. Jestliže lvu dáš křídla, musíš mu vzít hřívu. Kdo by se do vzduchu tahal s hřívou? Ale ať si víc a víc o Danielu Sant’Eliovi myslel, že je to jen patlal, nic to neměnilo na tom, že letěl na lvu – u všech ďasů, letěl na okřídleném lvu!
A i když se chystal vrhnout se do otevřené sopky, necítil hrůzu. Bál se, jistě, ale hrůza to nebyla. Po své zdvořilostní vizitě u Goyova Saturna... věděl, co je to strach. Věděl, jaká je chvíle, kdy člověk, celý se svým vzděláním, světonázorem, citovými pouty a ušlechtilými i neušlechtilými myšlenkami, je redukován na dvě nohy, dvě ruce a naprostou nezbytnost přežít tuto chvíli.

Ale tady, na hřbetě lva, s vědomím, že někde deset, dvacet mil odsud má svou jeskyni drak, cítil volající dobrodružství. A ušlechtilé myšlenky v něm zůstávaly.

Uhlový král, takový smutný hodný člověk, ho poslal dobýt nenávistně planoucí srdce princezny Féby a přivést ji na povrch. Už jak se nad městem Uhlového lidu vznesl do výše, viděl zlověstně stoupající dým nad tmavým kuželem vulkánu. Lev již věděl, co dělat, přestože Pavel dostal tak tlustý seznam instrukcí, že by stačil na stovku molů, kteří by při pokusu ho sežrat zemřeli na obezitu. Pravda, jen první dvě strany se týkaly lvího letu, další obsahovaly množství postupů, co dělat, až se dostane dovnitř.

Neuvědomoval si to jasně, ale jak se přibližoval k sopce, přestávala hypnotická síla Uhlového krále působit. Začalo mu být podivné, proč tedy dobrý král vyhrožoval, že jestli svůj úkol nesplní, jeho matka zemře. Nebo proč vlastně ten král, když je tak dobrý, tolik chce tu zlou princeznu. Avšak prozatím si to obhajoval nedostatečnou logikou Sant’Eliova světa. Přešel tyto drobné rozpory a... jak prolétal nad komínem magmatického krbu, seskočil ze lva. Lev se za ním lhostejně otočil, zakroužil a slétl do údolí, aby vyhledal k snědku nějakého jelena.

Už zase padal. A vůbec, od té doby, co jeho otec vynalezl Petrův klíč, věčně někam padal. Mezi mraky, u Saturna, ze Španělské fresky, v Bratislavě se také válel po zemi, což patrně postulovalo pád, ač zrovna na ten okamžik si úplně jasně nevzpomínal. Tentokrát to však byl záměr. A chvíli byl rád, jelikož v letové výšce lva byla taková zima, že by se vyplatilo v ní dlouhodobě skladovat potraviny bez konzervantů. Nebylo snadné se strefit, letěl ještě dobrý kilometr, než se kolem něj zvedly stěny sopečného krbu. S nečekanou silou se do něj opřel teplý vzduch, až zpomalil jeho pád. Jestli byla pravda, co říkal kapitán Uhlové stráže, měl teď padat ještě čtyři kilometry. V neuvěřitelné hloubce pod sebou viděl malé oko ohně, ze kterého k němu s každou vteřinou pádu stoupal teplejší a teplejší vzduch. Najednou se stěny rozestoupily a on padal z kamenného nebe na rudé pole. V tu chvíli otevřel malý padáček, jejž měl na zádech. Nebyl ani vyloženě nutný. Nechápal, kde se bere všechen vzduch, ale žhavý stoupavý vítr byl tak mocný, že se Pavel spíše snášel, než padal. Měl v batohu ještě něco. Něco, čemu v Uhlovém městě říkali pekelný stoupák, to proto, že se s ním mělo stoupat z toho, co Uhlový lid měl za peklo. Byl to ve skutečnosti jen velký padák, který měl, alespoň teoreticky, v těchto větrných podmínkách vynést až čtyři osoby sopečným komínem na povrch. Byl na cestu zpět.

I když měl zvláštní ochranný skafandr – a Uhloví lidé ho ujišťovali, že je zabezpečen protiohňovým kouzlem, které ho ochrání – s bušícím srdcem se díval na blížící se řeku lávy pod sebou. Už rozeznával jednotlivé vlny a občasné ostrůvky horniny, která do lávy napadala a ještě se nestihla roztavit, už viděl jak se jeho nohy skoro dotýkají hladiny, až se jí skutečně dotkly. A vtom okamžiku přestalo působit hypnotické kouzlo Uhlového krále a Pavlovi se jasně vybavily události posledních dvou dní.

Ano, udělal tu chybu, že se nerozhlédl, když šel k prvnímu východu, který uviděl. Stihl sice poslat otci zprávu a jeho cleverbox zaznamenal také zprávu, kterou mu posílal otec, ale ještě se vykláněl ven (nacházel se v nějakém prázdném dětském pokoji) z obrazu, když ho dvoje černé ruce vtáhly zpět dovnitř. A stráž ho vedla do města, ke zlému králi – zatím si to uvědomoval – který pro něj prý má práci. Ale král ho již dokázal snadno zmanipulovat. Pavel mu vše uvěřil. Uvěřil, že matka je tu, uvěřil, že král je „ten hodný“ a už dostal úkol získat princeznu.

„Dají ti tři zkoušky,“ řekl král, „Podsvětšťané mají tradici, kvůli které se u nich trůn nedědí, ale na základě různých dovedností je trůn dán tomu, kdo obstojí. To pro tebe není důležité. Důležité je, že k tomu se obvykle i váže tradice nabídnout budoucímu králi ruku stávající princezny, pokud ona souhlasí. Ty musíš splnit zkoušky, které ti dají. Poté se staneš čekatelem na trůn a bude ti nabídnuta ruka princezny Féby Heleny. Především ji musíš získat a pod záminkou, že se chceš projít po povrchu, mi ji přivedeš.“

Uhlový král pak řekl, že Podsvětšťané jsou natolik proradný národ, že není šance, aby spolu žili v míru, a proto pošlou dolů silnou výbušninu. Krása princeznina je jedinou překážkou, proč to doposud neučinil, jelikož doufá, že alespoň ji dokáže zachránit. Pavlovi v té chvíli vůbec nedocházelo, že tento panovník mluví o genocidě. Před očima se mu míhal obraz Féby Heleny, dívky s plamenem ve vlasech, princezny, o jejíž ruku se má ucházet. A soustředil se na úkol, který od Uhlového krále dostal.

V okamžiku, kdy se jeho nohy dotkly hladiny v magmatickém kotli, však očarování ztratilo svou moc a Pavel se ulekl, k čemu se to zavázal. Co teď? Vrátí se? A jeho matka? To bylo rozhodující. Matce patrně šlo o život. Podsvětšťané vlastně neexistují, a navíc, jakmile s matkou obraz opustí, patrně se vše vrátí do původního stavu. Nebál se příliš oněch úkolů, které ho čekají. Konečně se naučil s sebou všude mít několik tužek. Ty ho v tomto světě ochrání prakticky před jakýmkoli nebezpečím. V tomto světě je totiž pero opravdu mocnější než meč.

A stál uprostřed lávového proudu. Roztavená hornina mu sahala po kolena a zvolna ho obtékala. Několik prvních vteřin se tím šokem nedokázal pohnout. Co když ho oblek přestane chránit? Ale hustá žhavá tekutina se pomalu hýbala a pro její hustotu bylo téměř nemožné jejímu pohybu vzdorovat. Pokusil se zvednout jednu nohu, aby udělal krok, ale nešlo to. Jen se zvolna nakláněl, jak do něj tlačila láva, a nebyl s to kamkoli jít. Na to ho v Uhlovém městě nepřipravili. Byl tu uvězněn, a i když jeho oděv proti všemu očekávání nevzplanul a dál ho chránil před žárem, potil se, jako by byl nasáklou houbou, kterou teď někdo zmáčkl.

Tlak lávy už se do něj opíral tak, že začal padat. Rychlým pohybem odhodil malý padáček a oběma rukama se pokusil opřít se o hladinu před sebou. Ruce se nestačily nořit a on se jimi odrážel jako od měkké zdi. Nohy však stále vězely v lávě a Pavel si navíc uvědomil, že se teď začínají bořit hloub. To, co měl do této chvíle za dno, byla patrně jen neroztavená kra vznášející se těsně pod hladinou ohnivé řeky. A že cesta k Podsvětšťanům nevede již více dolů, to věděl docela určitě. Ve vzrůstající panice se utekl k jedinému řešení, na které přišel. Popadl tužku a rychlým pohybem před sebou načrtl pevnou opěrnou plochu. Na té se pak vzepřel. Nohy mu přestaly klesat. Podařilo se mu je dokonce popondat o několik centimetrů výš, než se jeho opora rozplynula a on si musel kreslit novou. Tak pokračoval, dokud nebyl úplně nad hladinou. Pak se rychle rozeběhl doufaje, že tahle taktika odpovídá Sant’Eliově představě o fyzikálních zákonech hustých tekutin.

Každopádně to bylo velmi zvláštní. Běžet po hladině lávy. Zatím spíš rychle přešlapoval a nazdařbůh směřoval tím i oním směrem, než si vyjasnil, kam má vlastně běžet. Po proudu, říkali mu v Uhlovém městě, běž po proudu. A skutečně, nebyl to jen dojem, že se místo ohnivého jezera nachází v obrovité planoucí řece. Vzhledem k jejímu rozměru však nebylo snadné zjistit, kam vlastně teče. Brzy si však všiml výčnělku skály, který zřetelně zůstával stát na místě a odolával nesmírným silám a teplotám, které na něj působily. Láva ho obtékala a jasně ukazovala, kam míří. Vylezl na skálu, aby si odpočal, a hleděl na křivolakou hladinu, jak se před skálou vrší do vlnky a za skálou znatelně prohlubuje. Pak se znovu rozeběhl a tentokrát měl pevný směr.

Už uviděl jeskyni, kterou proud vyrazil ve stěně magmatického krbu, když vtom se před ním zvedl obrovitý plamen. Pavel se lekl a upadl. Okamžitě se začal zase nořit do žhnoucí oranžové tekutiny, a protože měl záda již pod hladinou, nemohl s tím pořádně bojovat. „Pomoc!“ vydralo se mu z úst jediné slovo, které teď mělo nějaký smysl.

Plamen, kterého se prve tak lekl, že upadl, se jakoby závanem prudkého sopečného větru ohnul až k němu a Pavel v něm poznal obrysy ohnivého muže, který mu podává ruku, aby se jí chytil. Se značným váháním ruku popadl a ohnivý muž ho vytáhl nahoru. Nic neřekl. Jen se podíval na Pavla, jako by si myslel: Co tu ten trouba vyvádí? a zmizel zase pod hladinou. Pavel si tentokrát dal pozor, aby se mu nohy znovu nepropadly níž, ale chvíli otálel na místě a divil se tomuto zvláštnímu setkání. Potom si vzpomněl, že Daniel Sant’Elia věnoval několik obrazů přímo světu ohně a do svého laciného fantaskního světa zabudoval ještě celou další říši, která však spory Podsvětšťanů a Uhlového lidu naprosto ignorovala, jelikož se jí nijak nemohly dotknout. Ohnivá říše se hřála přímo u zemského jádra, a tak ve vnějším neohnivém světě nebylo nic, co by ji mohlo jakkoli ohrozit.

Pavel tedy zakýval hlavou, trochu otráveně mávl rukou nad lacinou fantazií autora, a pokračoval v cestě.

Jeskyně, kterou řeka lávy protékala, byla zvláštní. Dávalo to smysl, ale Pavel se stejně obracel ke stropu a hledal zdroj světla, jejž měl ve skutečnosti pod nohama. Byl zvyklý na jeskyně osvětlené jen zvenčí, a když, tak světlem zavěšeným u stropu, ale tady, tady přece zářila podlaha, až z ní bolely oči. Dokonce měl dojem, že tady je láva poněkud jasnější. Jak běžel dál, stěny jeskyně se postupně začaly rozšiřovat, až se po stranách vytvořily úzké břehy. Vystoupil tedy na pravém břehu, který podle všeho měl vést do centra Podsvětské říše, ale v Uhlovém městě mu to pověděli pouze jako domněnku, jelikož nikdo z těch, se kterými mluvil, nebyl tak daleko, aby to mohl potvrdit.

Na břehu se zastavil a udýchaně se dovlekl ke stěně, o kterou se opřel. Nebyl dobrý běžec. Zranění od Saturna se mu již plně uzdravila, ani nekulhal, ale i když se vrátil ke své nejlepší fyzické kondici, neznamenalo to mnoho. Uběhl asi dva kilometry a měl toho dost, hlavně když to bylo po povrchu, který se pod ním neustále propadal.

               Jak tam seděl a díval se na červené a oranžové vlnky, které ho líně míjely, jejich klid, teplo a pravidelné šumivé oddychování výparů nad hladinou ho kolébaly a stahovaly mu víčka přes oči. Pavel se opřel o stěnu jeskyně, pak se otočil a lehnul si. Za chvíli usnul.