Odinovo oko 27/47

27. Byl jsem na cestách a ujali jste se mě

Chvíli bylo ticho. „Vezou ju k výslechu?“ uvažoval David, „dyť byla jenom nadřízená vaší ženy, to nechápu. To zavřou každého, s kým ste se kdy potkal?“ Nevěděl totiž, jak to vypadá, když nastupuje k moci totalitní režim. Nechápal, že totalitní režimy, aby chvíli přežily, musí odstranit všechny případně konkurenční autority, všechny elity, všechny, kterým záleží na pravdě, svobodě a druhých lidech.

„Ano, totok bude krušná doba. Nečekal sem, že to bude třeba, ale,“ otočil se k Jitce, „slečno Norová, doporučoval bych vaší rodině, aby emigrovala. Davide, řekni vašim, ať zůstanou doma, za chvilu pro ně přindu, Pavle, ozvi se našim a Johnesovým, ať se sbalí, totok bude velké.“ Jak mluvil, postupně se uvolňoval. Bylo to velké a tvrdé, ale měl před sebou cíl, kvůli kterému musí bojovat, a i když k tomu neměl zřejmý důvod, začínal věřit, že se i se svou Mařenkou brzy shledá, že musí teď vydržet, bojovat a nevzdávat se, protože v tom je největší naděje.

„Emigrovat?“ divila se Jitka, „my sme už v zahraničí? A kde? A... jak dostuduju? Nemám ani hotový výzkum k bakalářce...“ lamentovala a začínala pomalu panikařit, že život, který si pracně nalajnovala, se obrací úplně jiným směrem.

„Neboj, pude to nějak na dálku, my s Pavlem sme se taky se studijním dohodli docela v klidu, majou pochopení,“ uklidňoval ji David, „a sme teprv v Krušných horách, ale totok je jenom přestupní stanica. Jedeme pryč, do Polska.“ Sám byl ale nervózní, protože s sebou neměl zhola nic, jedině oblečení, co měl na sobě, v kapse cleverbox a na účtu jen asi 500 Euro[1]. „Můžu jít s váma?“ obrátil se na pana Pešinu, „potřeboval by sem z domova ještě pár věcí.“

„Já taky,“ přidala se Jitka, „nemám s sebou vůbec nic.“

„Poslyšte, nemyslete si, že si s sebou vezmete celý byt, a vůbec, rychle pošlete ty zprávy, nemáme moc času!“ řekl pan Pešina.

...

Karel Lánský a jeho tým byli sice lidé znalí historie a věděli, jak je třeba si počínat po převratu, ale nebyli natolik pohotoví, aby dokázali během jediného dne uzavřít hranice a sledovat pohyb všech vlaků po území republiky. Takřka okamžitě měli na své straně hordu naštvaných občanů, tedy těch, kteří byli natolik nespokojeni s dosavadní politikou a přílišným milosrdenstvím k „horším“ lidem, že neváhali sáhnout po troše násilí. Ale to byl jen tupý dav Lánského přikyvovačů a všelijakých skupin, vyznávajících pseudoteorie o nerovnostmi mezi lidmi apod. Bylo jen málo těch, kteří dovedli aktivně zasáhnout proti novým nepřátelům státu, a především kteří je dokázali rozeznat.

Když po pěti dnech začali složitě vymýšlet systém sledování migrace a když ho začali po dlouhých dvou týdnech konečně realizovat, byla pohotová část disentu, nepřátel státu a vlastizrádců pryč a Wienna, Košice, Berlin, Krakow nebo Nysa byly o několik tisíc obyvatel větší.

...

               Pokud jde o Pavla, Davida a pana Pešinu, ti tři cestovali skrze obrazy a byli přijati již na předem domluveném místě v Čenstochové; nechtěli riskovat, že by je někdo poznal, jelikož jejich obličeje mohly už být mezi prvními hledanými. „Konečně zase ve skutečném světě,“ vydechl David, když stanul na rozlehlé chodbě Jasnohorského kláštera.

               „Szczęść Boże,“ řekl mnich, který právě procházel kolem a trochu se jejich příchodu polekal, byť bylo zřejmé, že je očekával. „Przepraszam, nech panowie witają na Jasnej Górze.“

               „Dzień dobry,“ pozdravili všichni tři společně, přičemž Pavel s otcem tím vyčerpali svou znalost polštiny a už lovili své cleverboxy, aby se doptali na otce Routka, jestli dal vědět, kdy přijede.

               „Nie, nie, ojciec Routek mówił, że nie przyjedzie. Chce Zostać doma,“ vysvětloval paulínský mnich a nervózně si popotahoval bílé rukávy, „nie mogliśmy go namawać, przepraszam.“

               Mnich je zavedl do pokojů, kde měli dočasný azyl, a šel za představeným, aby mu oznámil, že první uprchlíci dorazili. Pavel konečně měl možnost zadat do cleverboxu parametry obrazu a už se mu na seznamu kupily desítky, stovky a tisíce obrazů, které popisu odpovídaly. David zjišťoval, jak je na tom Jitka s rodinou, jestli už vyjeli, kolik jich přijede a co si vlastně počnou v Polsku.

               Pan Pešina ho uklidňoval: „Jesi budeme mít štěstí, podaří se nám Lánského svrhnout, ačkoli z toho nejsem sám nadšený. Navážu kontakt s místní vládou a nabídnu jim několik Petrových klíčů, aby dobyli náš Hrad. Jelikož jde ale ve vlastním slova smyslu o velezradu, zůstanu tady. Vy se budete moct vrátit dom. Jesi to dobře dopadne.“

               David na něj vyděšeně vyvalil oči, jak může jen tak s klidnou tváří mluvit o velezradě, ať už jakkoli oprávněné, ale pan Pešina mu nevěnoval pozornost. Vytočil cleverbox otce Routka, a když se ukázala odpověď, řekl: „Matouši, co to propánajána vyvádíš? Proč chceš zůstat tam? Uvědomuješ si, že tam vzniká policejní stát? Že do několika dnů tam úplně skončí jakákoli svoboda?“

               Odpověděl mu překvapivě vyrovnaný a jasný hlas: „Ondřeji, umírni se. Já si dobře uvědomuji, co mě čeká. Myslíš si, že nevím, že už se zatýká jen za to, když se někdo stýká s tebou? Myslíš si, že nevím, že je už polovina Strany soucitu za katrem? Myslíš si, že nečekám na jejich příchod za mnou a za mými věřícími? Já to všechno vím, já čekám, až mi zaklepou na dveře, ale počkej chviličku. Něco bych ti rád přečetl.“ Malý hologram Dra Routka se naklonil a na okamžik zmizel. Když se zase objevil, držel e-list, několik vteřin v něm mlčky otáčel stránky, až znovu vzhlédl k Ondřejovi a přečetl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní...“ významně se mu podíval do očí, aby bylo jasné, proč tu větu četl, ačkoli ji mohl citovat zpaměti, „Ondřeji, tady je mé místo, tady mě potřebují. Jeden už dávno mrtvý jmenovec tvého syna nás opakovaně připravoval na to, že budeme trpět; taky že trpěl...“

               „Nech si svatého Pavla! Potřebujeme tě tady! Mařenku mi vzali, nevím, kde ju hledat, co si teď počneme, když nám nebudeš připomínat...“ prosil ho úpěnlivě.

[1] pozn. aut.: Měna Euro se sice několikrát vytratila z oběhu, ale zase se vždy vrátila a po mnoha měnových reformách je kurz přibližně stejný jako dnes. V celé Evropě se platí Eurem, jen ve Švýcarsku ne, byť celé 23. století tam Euro bylo, ale kvůli jakémusi překlepu v novém zákoně o peněžní reformě v roce 2297 si tuto měnu Švýcaři omylem zrušili. Nějak ze setrvačnosti to vydrželo až do konce 25. stol.