Odinovo oko 32/47

32. Max Ernst a co dál

               Anděl domova v nich budil nejistoty. Ondřej Pešina měl své zkušenosti se světem surrealistů a věděl, že může být nebezpečné do něj vstoupit, nebezpečnější než do většiny jiných obrazů, ale strach o manželku byl větší, a tak se spíše zajímal o to, co může uvnitř čekat, než aby váhal, jestli vůbec vstoupit.

               „Nevím tati, co ti ještě můžu řéct o Ernstovi,“ uvažoval Pavel. Byl to asi týden, co se vrátili z New Yorku, a teprve teď byli připraveni vyrazit. Stáli ještě s panem Sedlářem v otcově pokoji a hleděli na obraz. „Možná tak co vidíš. Ta věc je tak třicet, čtyřicet metrů daleko. Vzhledem k tomu, jak vypadá, snad nepoběží až tak rychle. Když rychle vyrazíme jako za... za vstup, měli bychom byt v pohodě.“

               Otec si ho změřil pohledem a konečně po půlhodině mlčení promluvil: „Ještě neběháš úplně dobře. Sice, pravda, nejseš pomalý, ale když zakopneš, může to být problém. Tentokrát opravdu nemůžeš jít s náma.“

               Vstoupil David, následován Jitkou.

               Pan Sedlář v tutéž chvíli odpověděl Pavlovu otci: „Souhlasím. Teďka pude o čas, o to, jak rychle dovnitř vlezem a jak rychle začnem zdrhat, což znamená, že pudem jenom dva.“

               „Co?“ podivil se David, „tolik práce sis dal s uhádáním mamky, a najednou dete sami?“

               Ondřej si změřil pohledem svého odvážného kamaráda a řekl: „Filipe, nemůžu to po tobě chtít. Je to moje žena a můj boj.“

               Pan Sedlář ho zarazil zvednutou rukou. „Dost, o tom už sme mluvili. Děcka,“ otočil se na ostatní tři, „mažte studovat, máte zkouškové, ne?“

...

               „Tři, dva, jedna, skač,“ odpočítal Ondřej a ihned následoval za Filipem.

               Uvnitř se setkali s onou podivnou obludou, jak čekali, a jak čekali, běžela k nim. Co ale nečekali, bylo, že dělala trhlé střídavě kvákavé a bublavé zvuky, které přímo geniálně koordinovala s neuvěřitelně nemotorným během. „Báááá, bááá, blbllll, blbl, báááwáá, bl bl!“ hlásala obluda s fanatickým zanícením a krok za krokem zakopávala a dopadala na různé strany. Zde však teprve bylo poznat, proč její ruce a nohy vyrůstají na tak nesmyslných místech – pokaždé, když se zdálo, že padá, vlastně jen běžela dál po jiných končetinách.

Celé to vypadalo tak směšně, že ani Ondřej, ani Filip nebyli schopni vydat se na útěk. Oba se skáceli na zem a smáli se, až je bolela břicha. Zatím obluda doběhla až k nim a postrkovala a lechtala je svou jinak hrozivou tlamou, takže se museli smát ještě víc a víc.

Najednou za hlavou slyšeli čísi hlas: „Musíte se přestat smát, jestli nepřestanete, zemřete!“ Hlas zněl velmi naléhavě, ale i když si to uvědomili, přestat nedokázali.

„Haha, to nejde, i když chci, nejde to, haha,“ smál se Ondřej.

Ten, co je varoval, tedy oba zvedl a táhl je dál od obludy, za vstup, kam zřejmě nemohla, a ještě trochu dál, pak i mnohem dál a ještě dost daleko, prošli jakýmsi zapomenutým lapidáriem, kolem nějaké obrovské nádoby, která vypadala trochu jako slon, kolem něhož jako cvičitelka pobíhala bezhlavá socha nahé ženy, až se konečně oba přestali smát a upřeli pozornost na svého zachránce.

„Zábava, zábava, to je pěkné, ale člověk v ní nemůže strávit život,“ mluvil zachránce, „nemůže v ní dokonce strávit ani celý den; lidé si málo uvědomujou, že něco takového je zabíjí. Zabíjí smíchem a pohlcuje. Zemřeli byste a stali byste se její součástí.“ Zde se zastavil a pohlédl na oba své společníky. Rozhlédli se, byli patrně v krajině mezi obrazy. Byla to nejasná pláň zalitá lehce nazelenalým světlem.

Ondřeji přišlo velmi podivné – i na surrealistický obraz – že je zde postava, které nedělalo problém projít takovou dálku, a dokonce existovat v této mezní krajině (ačkoli si neuvědomil ještě podivnější fakt: cizinec mluvil česky). Otevřel ústa, aby se na to dotázal, ale zachránce mu nedal možnost, když znovu začal mluvit: „Vydáte se za červeným zábleskem, projdete kolem půlbaletky, která tančí na oblaku, až dojdete do bažin, kde zjistíte, že vaše cesta byla marná, protože to, co hledáte, není zde.“ Poté zazíval tak, až jeho ústa vyrostla do neskutečné velikosti a náhle se skrz ně celá ta postava obrátila na ruby, kde byl veliký plážový balón. A ten náhle zmizel. To Ondřeje paradoxně uklidnilo, jelikož to bylo konečně něco, co by od surrealistického světa přímo očekával.

„Co teď?“ zeptal se Filip.

„Coby?“ odvětil prostě Ondřej, „vydáme se za červeným zábleskem, však to řikal. Ostatně nevíme, kam jinam jít.“

„Ale neznamená to, že tu tvoja žena není?“ namítl Filip.

„Nemůžeš zas věřit všemu, co tu uvidíš...“

...

               Pavel hleděl na obraz, žasl nad tím, jak s takovou cenností mohli jen tak běhat po Americe a po Polsku, a především jak mohl někdo na světě další takový obraz zničit. Současně poslouchal na cleverboxu zprávy z domova. Nebyl to snadný poslech, bylo mu jasné, že za závojem prosperujícího a uspořádaného státu se skrývá tvrdá totalitní vláda.

               „Že sme se právem chopili vlády, to potvrdí jistě každý, kdo se podívá. Takový pořádek v České republice nebyl po léta. Ještě toho samo sebou musíme mnoho narovnat, ale už teď mohu s jakousi hrdostí na své pracovité občany prohlásit, že během pouhých několika dní jsme zamezili tolika zločinům a zločinným organizacím, s kolika se předchozí vláda nedokázala vyrovnat za celá desetiletí.“ Hlas Lánského Pavel poznal okamžitě. A netěšilo ho, jak spokojeně zní.

               „Co máme v plánu? Samozřejmě udělat vše pro spokojenost svých voličů,“ jako by ani neřekl „voličů“, ale spíš „poddaných“, pomyslel si Pavel. „Je alarmující, jak dlouho nás předchozí vlády nutili, ano, nutili táhnout s sebou těžký náklad nepřizpůsobivých občanů, a dokonce jim posluhovat více než těm poctivým, pracovitým lidem, kteří sou oporou celé státní ekonomice,“ pokračoval Lánský ve svém programu, „prosím vás, nám říkali, že sme nedemokratická strana! Ale vždyť toto, právě toto, co sem tu vyjmenoval, to je přece diktatura. Diktatura ve prospěch líných a neproduktivních. Tak zdravá společnost přece nemůže fungovat.

               Ne, nejsem žádný sadista, přece nemůžeme nikoho utratit jako psa, lidský život má obrovskou hodnotu, naopak, já jim chci ve skutečnosti pomoci. Tím, že je donutím, aby se postavili na vlastní nohy. Naši občané každoročně ztrácejí stovky hodin práce pro bezdomovce, narkomany et cetera et cetera. Jak si pak mají najít čas pro svou rodinu, své vlastní děti? A jak tito, kterým domněle pomáhají, jak se mají cítit motivováni, aby začali pracovat? Proč nemohou pracovat jako každý poctivý člověk? Kdo nepracuje, ať nejí, to je přece stará pravda!“

               Pavlovi se udělalo zle. Nejnebezpečnější lháři nejsou ti, kteří bez ustání lžou, ale ti, kteří vyslovují pravdu a z ní dělají lživé závěry, řekl si v duchu a vypnul zprávy, které teď vlastně byly jen propagandou nového režimu.

               Bylo to pět hodin, co jeho otec s panem Sedlářem odešli. Paní Sedlářová se od té doby každých deset minut chodila dívat, jestli už jsou zpátky. Prý aby mohla svému muži hned zčerstva vynadat, že zase někam letěl, ani jí na to nepřipravil. Bylo však jasné, že spíš pro svou úzkostlivost a obavy o něj přichází a vždy doufá v jeho návrat.

               Vrátili se večer toho dne a oba se smáli na celé kolo. Paní Sedlářová naštěstí zrovna odešla na večeři, jinak by se pořádně dopálila.

               „Čemu se smějete?“ divil se Pavel.

               Oba dotazovaní se pomalu přestali smát, a když se jim to konečně úplně podařilo, jejich tváře zvážněly. „V žádném případě nikdo do toho obrazu nesmí vstoupit. Těžko se tomu věří, když sme se smáli, ale je to nebezpečné. Tušíme, kde hledat, kterým směrem tam jít, ale je to daleko, tož tam budem muset jít víckrát, vemem si kola. Ale až zítra.“

               A tak pan Pešina a pan Sedlář odcházeli každý den obrazem a každý den, když se dosmáli, vypadali unavenější a zoufalejší. Bylo to bizarní a Pavel v tom přestával vidět skutečný smích, čímž se v zásadě nemýlil.

               S Davidem se dohodli, že na zkoušky pojedou do Bratislavy. Mohlo to být sice nebezpečně blízko hranic, ale předpokládali, že je ještě příliš brzy na to, aby tam měl Lánský své špehy. Kromě toho Většina jejich katedry emigrovala, nebo se chystala emigrovat do Vídně, tedy do Bratislavy by to měli blízko a nebylo by vhodné své zkoušející dráždit tím, že by za nimi museli dojet až do Polska, zvlášť, když přes Moravu by to mohlo být riskantní, přestože doposud nebyl až takový problém ze země utéci.

               Procházeli hologramy různých uměleckých děl a vzpomínali na některá důvěrně známá. „Nevím, co říct, esi se mě zeptá na Johna Constabla. Obávám se, že mu začnu vykládat, jak se menujou ty zvířata na louce za Parhamským mlýnem,“ řekl se smíchem David.

               „Jo, nebo mu začneš popisovat místnosti uvnitř, žejo?“

               David se zamyslel: „No, teoreticky by nám to mohli odpustit, protože přece šeci vijou, kdo sme a jak cestujem.“

               Pavel přikývl. „Jo, větší starost mi dělá to, co pak s tím. Na henten obor sme si vybrali blbou dobu. Kdyby sme byli aspoň lingvisti, ale takto. Mám dojem, že dostudujem, a v zahraničí se nijak nechytíme, budem prodávat cvrčky.“

               „Klid, doplníme si znalosti o polské výtvarnictví a budem rovní soupeři místním,“ uklidňoval ho David, „ale je fakt, že by sme si měli začít aspoň shánět nějaký startovací flek. Vypadá to, jako že za hranicama ostanem déle.“

               „Hm, polské výtvarnictví. Polští malíři sou spíš jak natěrači, mám ten dojem zatím. Eště sem tu dobrý obraz neviděl,“ odfrkl si Pavel[1], „hudbu majou úžasnou, jak nikdo na světě, ale malovat neumijou.“

               „A co ten Pinot, to byl přece Polák, s’říkal teda, já ho neznal,“ zkusil je hájit David, který se nerad přiznal k velké mezeře v současném výtvarnictví.

               „Mariusz Pinot? To byl Francouz. Měl akorát polské předky, kuli nim měl to Polské křestní méno. To dá přece rozum, Alsasko, francouzština a tak, vzpomeň si.“

               „Ale tenkrát na Ganymedu si nám to tvrdil obráceně,“ protestoval David.

               „Ou...“ Aby zapomněl na ten trapas, rychle se pustil do studia Rothkových obdélníků.

               David ale doposud zůstával myšlenkami u obživy v cizině. Jejich otcové to měli o tolik snazší. Stroje a fyzikální zákony jsou všude stejné. „Nějak si poradíme,“ řekl pak nahlas, „trochu se bojím o Val, ta škola, kam ju tady dali, není to pro ňu jednoduché. Ona toho musí za cizí zem tolik dohnat. Nedivím se, že je teďka v posledních dnech tak napružená. Teda, já nepochybuju, že to s přehledem zvládne, no, ne abys jí to vybreptal, že sem to přiznal, ale ona je fakt hrozně šikovná, já vím, že to na ní není úplně poznat, ale je, no... nic,“ rozpoznal, že vlastně ani sám nevěděl, co chtěl říct, a tak se zastavil v půli úvah o budoucnosti své sestry a věnoval se studiu.

               Když se přiblížila pátá hodina, ozvalo se zabušení na dveře, silnější, než bylo v tichých prostorách kláštera vhodné, a hned na to vrazil dovnitř pan Pešina a podpíral pana Sedláře, který byl v obličeji úplně zelený a držel si ošklivou ránu na boku, jako by ho tam něco velkého bodlo. „Rychle, kde je Helena?“ ptal se pan Pešina.

               „Doprčic, co se stalo?“ polekal se Pavel.

               „Táto, seš... Mamka? Mamka šla, šla é,“ panikařil David.

               „Šla na pracovní pohovor do nemocnice,“ odpověděl za něj Pavel, „ale bratr Max má chirurgické lepidlo a umí s tím dobře.“

               Pan Sedlář se podíval na svého přítele a řekl slabým přiškrceným hlasem: „Myslím, že to bude muset stačit.“

               David odběhl a po nekonečně dlouhých čtyřech minutách byl zpět s br. Maxmilianem (zvládl to neuvěřitelně rychle, ale když čekáte na záchranu, vždy to podle vás trvá neúnosně dlouho). „Szczęść Boże, jak leci?“ usmál se bratr Maxmilian na pana Sedláře a nečekal na odpověď, položil mu na ránu lokální anestezii[2] a nahlédl do rány, aby viděl, jak dalece sahá. Pokýval hlavou, zabručel si: „Może być, to nieźle. Możemy to lekko naprawić,” a bez okolků vrazil do rány tubu s chirurgickým lepidlem.

               „Tož co se tam stalo?“ vzal si Pavel stranou otce, aby nerušili nemocného.

               Otec se na něj podíval smutným pohledem. „Dostali sme se konečně do toho Pokušení svatého Antonína,“ mluvil polohlasem, „ty ďáblové tam, to sou hrozné potvory. Drželi sme si od začátku odstup, toť se ví, ale dyž sme se potřebovali dostat blíž, aby sme... Pavle, ona tam není!“ vyrazil najednou hlasitěji.

               Pan Sedlář to zaslechl a zvedl hlavu, kterou mu bratr Maxmilian zase přitlačil k pohovce, a tak řekl do stropu: „Šak to povídal ten, co nás zachránil, ten chlápek, co sme se s ním střetli první den.“

               „Tati,“ řekl Pavel nervózně, „promiň, že sem ti to neporadil dřív, ale dyž sme hledali tenkrát před rokem tebe, tak sme zkoušeli najít signál cleverboxu. Zkoušels to?“

               „Jo, to byla jedna z prvních věcí, nemysli si,“ mávl rukou otec, „myslel sem. Dyž se mi neozývá, že je daleko nebo tak něco. Ale teď. Jediná naděje je, že vůbec nikdy nebyla tam, kde sme ju hledali. Že to byl jenom padělek. Ale nemám nejmenší tušení, kde to může být.“ Zhroutil se do křesla a sklesle pozoroval rychle postupující operaci pana Sedláře.

[1] pozn. aut.: Pavel jim nepochybně křivdí, ačkoli si teď nějak taky nemohu vzpomenout na žádný polský obraz, který by stál za to.

[2] pozn. aut.: V 25. stol. konečně přišli na to, jak v určité oblasti „vypnout“ nervy, aniž by to bylo zdraví škodlivé.