Odinovo oko 33/47

33. Marie Pešinová

               Když Marie propadla do obrazu svatého Antonína, v prvním okamžiku se schoulila do klubíčka a pevně zavřela oči, protože jí bylo zřejmé, že útoku těch hrozných oblud nikam neunikne. Ovšem pak si uvědomila, že nedopadla do vody močálu a že kolem neslyší prapodivné strašidelné zvuky, a tak otevřela oči a ke svému údivu zjistila, že k ní žádní démoni nelezou. Seděla na písčité pláni, rovné jako když střelí, ve které byly sem tam nějaké obrazy. Pokušení svatého Antonína bylo hned před ní a ona z této blízkosti viděla, že obraz je živý, že Antonín skutečně trpí a že obludy kolem něj hrozí užuž vylézt ven. Rychle vstala a poodstoupila od obrazu dál. Pak si ale uvědomila, že z onoho obrazu nic vylézt nemůže, a tak se sama před sebou za svůj strach trochu zastyděla. Otočila se (přitom po očku hlídala ďábly kolem Antonína, jestli náhodou přece jen nevylezou). Zde byl zarudlý rám, kudy sem spadla. Pomalu bledl. Rychle k němu přiběhla a pokusila se vylézt ven, ale sotva se ho dotkla, popálila si ruku. „Au!“ odtáhla se a prohlížela si zranění; nespálila se tolik, spíš se jen lekla.

Výstup ještě víz zbledl, až úplně zmizel. Najednou neměla zbytí, musela se vydat hledat cestu jinam. Tudy už se ven nedostane.

Procházela plání a zvažovala, jestli některý z těch obrazů, které tu vidí, nemůže být cestou ven. Bylo jich kolem třiceti a na všech bylo vidět, že jsou cestou dovnitř a ne ven. Představovaly různorodou směsku víceméně slavných obrazů, ačkoli je Marie většinou nepoznávala. Zastavila se až před napodobeninou Caravaggiova obrazu Chlapec s košíkem jablek. Brzy se však zase s odporem odtáhla. Znala toho Caravaggia, jehož obrazy oblečených lidí jsou obscénnější než Manetovy akty. A tím víc se jí znechutil, že tento padělek byl věrnou kopií a mladík se na živoucím obraze nakrucoval a lascivně pomrkával.

Když pokračovala záhadnou pustinou dál, všimla si, že se pomalu blíží k nějakému městu nebo hradu. Bylo to ještě mnoho kilometrů, ale usoudila, že když půjde trpělivě tím směrem, musí najít útočiště. Jak šla dál, pustina se změnila a rozvlnila se. Začala být velmi mlhavá a s nejasnými obrysy.

Otočila se, aby se ujistila, že neztrácí zrak, a viděla pustinu s obrazy jasně, ba co víc, všimla si teď, že před některými obrazy se ve vzduchu vlní zlaté obdélníky. Východy, pomyslela si a rozeběhla se zpět. Neměla však Petrův klíč a nemohla vyjít ven.

Vrátila se tedy k plánu dojít k hradu, nebo cokoliv to v té dálce zahlédla. Po hodině nejisté a vrávoravé chůze přes rozvlněnou neurčitou zem začala rozpoznávat pevné hradby a strážní věže těžce obrněného města. Zastavila se. Připadalo jí tak nějak agresivní. Jako by ty hradby nebyly k obraně, ale k útoku. Vyhlížely tak nějak zlověstně. Neměla se závislými vesmíry zkušenosti, proto si jen řekla, že je to bláhové, a šla dál, ale kdyby s ní byl Pavel nebo Ondřej, snad by ji varoval, aby tam raději nechodila. Nevěřila, že by se mohla dostat do většího nebezpečí než Pavel v Goyově obraze, ale to ještě netušila, jak může také nebezpečí vypadat.

Když přišla blíž, těžká okovaná vrata se otevřela jako tlama bestie a zevnitř vyjelo několik jezdců na koních. Brzy byli u ní a velcí černí koně kolem ní vytvořily frkající, funící a vzpínající se živou hradbu. „Kdo ste a proč sem přicházíte?“ řekl jeden z mužů, patrně velitel. Měl hledí helmy spuštěné, tak mu nebylo vidět do obličeje, ale skrz otvor uviděla jeho přísné a nesmlouvavé oči.

Nevšímala si svých obav z toho muže, a i když jí všechen instinkt radil vzít nohy na ramena, vzchopila se a milým, klidným hlasem odvětila: „Dobrý den, snad k vám nepřicházím nevhod. Menuju se Marie Pešinová a zabloudila sem. Obávám se, že se nedokážu vrátit, protože nepocházím odtud. Chtěla bych tu požádat o azyl, než pro mě někdo přijde.“

Muž, který seděl na koni hned vedle velitele si zdvihl hledí a Marie se lekla. Měl také chladný a přísný pohled jako velitel, stejně jako měli všichni ostatní, ale Marie teď viděla, že to snad ani nejsou lidé. Měl úplně černou kůži, ne jako černoši ze skutečného světa, tomu by se Marie nijak nepodivila, koneckonců polovina obyvatel Evropy byli černoši[1]. Jeho kůže nebyla tmavě hnědá, ale skutečně černá, jako by se běloch celý den mazal uhelným prachem.

„Kapitáne, vypadá jako Podsvětšťani,“ řekl ten se zdviženým hledím.

Ostatní váhavě přikyvovali, ale velitel naklonil hlavu, sundal si helmu (měl také úplně černou kůži, ale Marie teď viděla další rys této fiktivní rasy: že má bílé vlasy, což vytvářelo velmi zvláštní kontrast) a upřeně se zadíval na Marii. „Vypadá jako Podsvětšťanka, a přece nevypadá,“ řekl jakoby pro sebe, „co si zač, ženo?“ zeptal se pak Marie.

„Pane, pocházím z...“ nedokázala to říci, došlo jí, že kdyby se jim pokoušela vysvětlit, že je ze skutečného světa, nedávalo by jim to žádný smysl, stejně jako jí by nedávalo smysl, kdyby potkala ve skutečném světě někoho, kdo by něco takového tvrdil, „pocházím z... České... země, kdo sou ti Podzemšťani a kde to su?“ vykoktala.

„Tady se ptáme my. Není možné, abys nevěděla, co sou zač Podsvětšťani, lžeš! Chopte se jí. Král už ji vyslechne!“ zakřičel kapitán těch chladných mužů a už se po ní sápaly uhlově černé ruce a zvedali ji na jednoho z těch velikých bujných koní.

„Počkejte!“ zkoušela se brátit, „já nevím, opravdu nevím,“ ale brzy poznala, že je to marné, a tak se nechala odvézt ke králi.

Táhli ji branou za hradbu, do města, které zde bylo o dost větší, než jaké se jevilo z druhé strany, a všude kolem se sbíhali prostě odění lidé, všichni černí se sněhobílými vlasy, všichni podivně chladných pohledů, všichni zvědaví, a přece tak nějak zcela neteční vůči čemukoliv, co může Marii potkat.

„Chytli Podsvětšťansku!“ vykřikl někdo mezi lidmi a Marie od té chvíle na každém kroku cítila víc a víc pohledů, někteří lidé šli dokonce za nimi, úzkými klikatými uličkami, přes několik kulatých náměstí, mezi pevnými kamennými zdmi, na nichž řemeslníci zanechali kus obdivuhodné a těžké práce, pak se země začala zvedat a ulice mezi domy byla najednou ještě užší, takže jezdci museli jet po jednom a Marie, neznalá starého umění války, nechápavě kroutila hlavou, jak to, že ulice jsou tak úzké, když vedou ke králi. A náhle se ocitli na širokém prostranství, v němž i Marie vytušila seřadiště armády, obrovské ničivé síly, lačné krve a bitevních vřav, armády, která nechává poušť všude tam, kudy projde, a nic jí neodolá, a na druhém konci byly vysoké schody, prudce stoupající k vysokému paláci, patrně mramorovému. Když se Marie trochu napřímila v sedle a zaostřila, všimla si dvou soch obrovitých okřídlených lvů hlídajících u palácových vrat. Podle postav stráží za nimi se dalo soudit, že měli v kohoutku ke třem metrům.

Sundali ji s koně a vedli ji po těch strmých schodech nahoru. Nemělo cenu se bránit. Byla zřejmě z čehosi podezřelá, ale jedinou její nadějí bylo obhájit se a znovu požádat o azyl. Věřila, že je to možné. Když už byli konečně nahoře, těžce oddychovala a divila se, že vojáci, kteří ji vedli, dokázali v brnění vystoupat celou tu cestu bez zastávky, ačkoli i na nich byla znatelná únava. Teprve zde si všimla, jak umně a realisticky jsou sochy obrovských okřídlených lvů vyvedeny a s otevřenou pusou na ně zírala, zatímco šli kolem nich.

„Nezírej na královy lvi, jestli nechceš skončit v jejich žaludku,“ poradil jí voják, který šel za ní.

„Cože?“ otočila se, aby se podívala na toho, kdo promluvil, a aby rozpoznala, jestli žertuje. Ale vtom se jeden ze lvů pohnul a upřeně se na ni zadíval. Leknutím zavýskla a v chůzi lehce poskočila.

Voják se uchechtl a Marie se rychle dívala jinam, aby neprovokovala mocné zvíře, před nímž by ji určitě ani všichni vojáci v dosahu neuchránili, kdyby se ji rozhodlo sežrat.

               S bušícím srdcem vstoupila do dveří, za nimiž následoval překvapivě prosvětlený sál, ačkoli neměl žádná okna a ona se marně rozhlížela, aby nalezla zdroj světla. „Zvláštní, čekala sem tmu jak v jeskyni,“ divila se Marie polohlasem.

               „Magické světlo vždycky lidi zvenku zmátne,“ řekl jeden voják druhému, jako by Marie ani nebyla. Chtěl říci „trhany zvenku“, ale včas svůj úmysl změnil, protože viděl, že ona skutečně není z tohoto světa.

               „To mě překvapuje. Pokud vím, Podsvětšťani mají tolik kouzelníků, že by jimi mohli zatápět,“ odpověděl druhý.

               První se ušklíbl. „A myslíš, že nezatápějí? Vždyť tam mají takové vedro!“ Oba se hlasitě rozesmáli, ale jejich smích se rychle roznesl rozlehlým sálem a vracel se ozvěnou, což v dosavadním tichu, které do té chvíle v sále panovalo, působilo nepříjemně i pro tyto dva, tak rychle zmlkli.

               Král byl patrně – jak Marie uvažovala, asi podle jejich měřítek – okouzlující mladý muž, mohlo mu být teprve kolem třiceti. Na rozdíl od všech, které v tom městě viděla, měl vlasy lehce nazlátlé. Uvědomila si, že to zvláštní světlo, co naplňuje sál, má asi tutéž barvu, jelikož v něm královy vlasy vypadaly, že samy září. Nepochybně, aby světlo umocnilo jeho majestát, pomyslela si, ačkoli – jakožto osoba z konce 25. století, tedy osoba, která se narodila v demokratické době – měla jen slabou představu o tom, jaké to je být hegemonem.

Seděl na druhém konci sálu na trůnu a před sebou měl malý stolek úplně pokrytý papíry. Těch bylo tolik že jako zdánlivý živočich bujely na všechny strany a přepadaly na všech stranách, ale jakmile se některý papír svezl dolů, král zvedl prst, jako by mu hrozil, a papír se sám od sebe zastavil ještě před dopadem na podlahu a vrátil se na své místo. Král se na papír letmo podíval, aby si zkontroloval, který to papír se mu odvážil vzbouřit, a pak se věnoval zase práci s papíry přímo u sebe. Cosi do nich vpisoval husím brkem, pozorně je pročítal, odkládal a zase bral do ruky a jeho práce zřejmě nebrala konce, ačkoli ji dělal pilně a i s jistým zaujetím.

Teprve po dvou minutách, kdy Mariina eskorta čekala, jestli o ně král zavadí pohledem, vystoupil kapitán po třech kamenných schůdcích až k němu a něco mu pošeptal do ucha. Král přikývl, aniž by zvedl hlavu, pokynul kapitánovi rukou, aby se zas vrátil k jednotce, a další dvě nebo tři minuty hleděl do svých papírů.

Až pak vzhlédl a k Mariinu nesmírnému překvapení se zdvořile usmál. „Nezlobte se, má paní, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. A přijměte prosím i mou druhou omluvu, že s vámi mí lidé zacházeli poněkud přísně. Je-li skutečně pravda, že nevíte, kdo jsou Podsvětšťané, pak vězte, že oni jsou ten pravý důvod k vašim nepříjemnostem dnešního dne, ačkoli jste se s nimi nesetkala. Je to tak, říkám to správně? Nesetkala jste se s nimi?“

Poslední větu vyslovil zvláštním důrazem, že Marie měla dojem, jako by zvuk jeho hlasu přicházel ze všech stran, ne pouze z jeho úst. Zároveň s tím pocítila neodolatelnou touhu být k němu naprosto a zcela upřímná ve věci oněch Podsvětšťanů, ať už to bylo kdokoliv.

Zavrtěla hlavou. „Ne nesetkala,“ odpověděla a chtěla odpovědět více, „pane, přišla sem, aby sem tu žádala o azyl, protože...“ v půli věty se však zarazila. Král se celou dobu tvářil přívětivě a nedal sebemenším pohybem obličejových svalů najevo, že je něco špatně, ale ona si najednou uvědomila, že je velice, nesmírně nezpůsobné, aby odpovídala jakkoli obšírně a aby říkala cokoli, co král nechce slyšet. Obrovská síla této myšlenky ji donutila zalapat po dechu a umlknout. Zároveň si všimla, jak moc galantní k ní král je, že ji nechá plácat ty svoje řečičky, zatímco on má starosti s vedením celého království.

Král klidně vyčkal, až přestane mluvit, a pak mluvil sám a vyprávěl stručnou historii sporů s Podsvětšťany: „Podsvětšťané,“ řekl smutně a povzdechl si, „jsou velice mocný národ, s nímž bohužel po dlouhá léta vedeme válku. Všechny naše pokusy o její ukončení byly marné, jejich magická síla čerpá z vulkanických zdrojů a všechny naše útoky i diplomatické mise končí rychle v plamenech. Rve mi to srdce, jelikož nemám nejmenší zájem Podsvětšťany poškozovat, ba naopak toužím se s nimi spojit přátelstvím, a budou-li nám hvězdy přát, i manželstvím. Je to pět let, co jsem, ještě jako kapitán v armádě svého otce, zahlédl princeznu Fébu. Od té doby na ni stále myslím a toužím se s ní znovu setkat, jelikož – a za to bych zemřel! – jelikož ona je tím nejkrásnějším květem všeho jara, ona je mou jedinou láskou, za ten krátký pohled i po tolika letech,“ znovu se odmlčel, znovu si smutně povzdechl a pokračoval, „od té doby se pokouším ukončit tu hloupou válku, která sužuje naše oba národy, ale Podsvětšťané si nedají říci. Denně jim posílám diplomatické mise, ale tolik jsem na nich ztratil mužů, že i můj národ znovu volá po přímém boji, že je bezpečnější s nimi válčit než s nimi vyjednávat. Jejich srdce jsou příliš horká podzemním ohněm, až proti nám planou bezdůvodnou nenávistí. Bojím se, že i princezna...“ Jak mluvil, vedle něj se zjevil obraz nápadně hezké ženy s rusými vlasy, které vypadaly jako malý plamen.

„Ach,“ dojala se Marie. Jeho příjemný hlas a okouzlující vystupování v ní vzbuzovaly soucit. Kdyby ji teď požádal o pomoc, chtěla by udělat vše pro to, aby mu vyhověla.

A on požádal. „Jistě jste si všimla,“ pokračoval mladý král po delší odmlce, „že si vás někteří naši lidé spletli s Podsvětšťany. Je to tím, že se jim opravdu podobáte. Ale nemohu po vás chtít... ne, nemohu takovou vznešenou dámu uvést v nebezpečí, má paní. Kapitán se mi zmínil, že čekáte na někoho, kdo pro vás snad přijde, je to tak?“

„Ano, ano, čekám,“ horlivě přikývla, ale pak musela ještě doznat, „nevím, esi mě najdou. Je to sem od nás těžká cesta. Ale věřím, že moje rodina to nevzdá a nakonec mě najde,“ dodala rychle, když viděla v očích toho ušlechtilého člověka zklamání, „za týden, za měsíc, za několik měsíců.“

Král se usmál a Marie si pomyslela, že přes ty nezvyklé barvy je to docela hezký člověk. „Sdílím vaši naději, má paní. Než přijdou, buďte, prosím, mým hostem.“

[1] pozn. aut.: Přibližně od 21. stol., takže si od té doby většina lidí ani pořádně neuvědomovala ten rozdíl ve vzhledu. Vždyť... čert to vem, že?