Odinovo oko 34/47

34. Kapitola, v níž Marii najdou

               Pavel, David a Jitka seděli ve vlaku do Bratislavy. Každý si opakoval svá slabá místa ke zkoušce, občas některý z nich vyhlédl ven a několik minut hleděl na ubíhající lesy a pole a stále přibývající kopce, jak se blížili ke slovenským hranicím. Než se naděli, z kopců se staly hory, které brzy zmizely za neprostupnou clonou padajícího sněhu. „To je nádhera, škoda, že sme nevzali běžky, fakt škoda,“ řekl Pavel, „mohli sme se po zkouškách někde sejít a někam vyrazit.“

               „No,“ odpověděla Jitka, „asi beze mě, to byste se načekali. A pak už by byla tma a tak.“ Jitka totiž měla cestu delší. Jela až do Vídně, kam se přesunula většina přírodovědecké fakulty, která nezůstala na Moravě. Navíc musela čekat ještě několik hodin na svého vedoucího bakalářské práce, který měl čas až odpoledne. Vzhledem k tomu, že už byl únor, nebylo záhodno na konzultaci nejít.

               David chvíli mlčel, a napůl ještě zabrán do soch Otakara Švece, pokyvoval hlavou. Pak k nim vzhlédl a promluvil: „Ale koneckonců, proč ne? Ty jedeš vlakem v pět, že? My končíme zkoušky ve dvanáct, tož by sme se nadlábli a na pár hodin zkusili nějakou kratičkou trasu a sendem se ve vlaku, hm?“

               Jitka mlčky pokrčila rameny, ale maličko ji urazilo, že David tak snadno upustil od plánu přijet za ní do Vídně a podpořit ji. Nikdo z nich ovšem ještě neuměl dost dobře překládat z marťanštiny do venušanštiny, a tak Jitka nic neřekla a David si ničeho nevšiml a při tom se zůstalo.

               Pavel si znovu nasadil sluchátka, která přes rozhovor o běžkách držel v ruce, a vrátil se k přednášce o staré architektuře. Automatické reakce jeho cleverboxu na téma hovoru ho však odvedly jinam. Na zmínku o vile Tugenthat cleverbox zastavil nahrávku a řekl: „Přejete si slyšet o současném dění ve vile Tugendhat?“

               „Eh, no dobrá,“ odvětil Pavel.

               „Karel Lánský v těchto dnech svolal schůzi zastupitelů českých krajských a statutárních měst právě ve vile Tugendhat. Mají projednat otázky národní bezpečnosti. Jedním z hlavních témat prý bude otázka takzvaného Petrova klíče.“

               Cleverbox se na zlomek vteřiny odmlčel a poté z něj zněl hlas Dra Mariana Bala. Pavel okamžitě sundal sluchátka a pustil zprávu nahlas: „Ano, byl sem přizván k této schůzi jakožto vědec a zároveň člověk, který poměrně dobře zná doktora Ondřeje Pešinu. Nemohu vám samozřejmě sdělit podrobnosti, koneckonců schůze ještě neproběhla, ale je celkem pochopitelné, že Petrův klíč je teďka na pořadu dne a že je to teda jeden z nejdiskutovanějších předmětů.

Podle našich zpráv má doktor Pešina ve svém držení hned několik klíčů, v čemž se nám bohužel nepodařilo zabránit. Ale budeme o jeho dopadení nadále usilovat, máme důvod si myslet, že se plánuje spojit s nějakou fungující teroristickou organizací a s jejich pomocí zaútočit na naše hlavní, é, na naše řídící centra.

Doposud nemáme zprávu potvrzenou, ale ukazuje se velice pravděpodobné, že právě doktor Pešina stojí za zničením celého Ganymedu. Těsně před jeho pádem se na něm již podruhé pohyboval, což vypovídá o tom, jak nebezpečným může být a čeho je schopný. Proto chci varovat a vyzvat veškeré zahraniční vlády a jejich výkonné orgány, aby po tomto muži pátraly a aby dbaly o bezpečí svých občanů.“

Jitka to už nevydržela a zakřičela na Pavla: „Doprčic, vypni to konečně!“

Pavel se tak lekl, že okamžitě poslechl. Ostatně sám neměl chuť dál poslouchat. Věděl předem, že jsou hledaní, a očekával, že možná budou hledaní i v zahraničí, ale nepotřeboval si ke všem svým traumatům a nočním můrám o Saturnovi přidávat další. Saturn... Otřásl se a zahnal tu myšlenku. Rychle se pustil do dalšího opakování ke zkoušce, ale ihned toho nechal a zavolal otci.

„Ahoj, ano? Už ste dorazili do Bratislavy?“

„Ne. Volám kuli tomu, že sme teďka vyposlechli kousek zpráv z domova. Pošlu ti odkaz... Užs navázal spojení s polskou vládou? Možná by ses jim měl ohlásit dřív, než nás začnou hledat. Aby si nemysleli, že sme my ti špatní.“

„Asi sem slyšel, co myslíš. Jak mluvil Balo o té chystané schůzi v Brně?“

„Jo.“

„Hm,“ zabručel otec, „máš pravdu. Měl bych se jim ozvat a uvést věci na rovinu. Vědci z Ganymeda mi to potvrdí a dobře to dopadne. Jenom nevím, jak jim vysvětlit, že nejdřív sem chtěl najít mamku... Jestli ji najdem.“

Pavel mu to nezkoušel rozmlouvat. Pokaždé, když přišel rozhovor na matku, otec vážněl a na ujišťování, že ji určitě najdou, reagoval jen další skepsí. Nemělo to cenu. Mělo cenu jen odvést hovor jinam a přimět ho myslet na jiné věci. „Prosímtě jak dovoláme, rovnou dondi na ambasádu nebo něco takového, vlastně nevím, kde bys takové věci měl vyřizovat. Prostě rovnou tam běž a domluv s nima plán převratu.“

„Pravda, pravda,“ přitakal otec dosud vážným hlasem, „musíme dostat Lánského pryč co nejdřív. Čím déle to odkládáme, tím mocnějším se stává.“

...

               Docent Nový, ředitel katedry dějin umění, měl neobvyklý a velmi příjemný způsob zkoušení. Bral své studenty ven, do ulic a ve svých otázkách se opíral o to, co viděl. Často došel řadou asociací poměrně daleko, a tak zkoušený neměl možnost přijít na to, čím se vlastně inspiroval, ale to ani nebylo podstatné. Podstatné bylo, že i student se při své odpovědi mohl dívat kolem sebe a použít cokoliv, co viděl. Navíc se nikdo nemusel cítit tak sevřený mezi stěnami a pod tlakem, takže se mu snáze přemýšlelo a odpovídalo. Taková zkouška se někdy protáhla a plynule přešla do jakéhosi sokratovského dialogu o tom, jestli tuto pouliční lampu můžeme považovat za sochu a proč ano a proč ne, a když se zkouška protáhla ještě víc, často oba – zkoušející i zkoušený – zjistili, že jsou dost daleko od budovy. Takový luxus si ovšem pan docent dovolil pouze u doktorandů, kterých musel vyzkoušet jen pár za celý rok. Se studenty magisterského studia zůstával okolo fakulty.

               Docent Nový se dlouze díval směrem k Bratislavskému hradu a pak se Pavla zeptal: „Zkuste nějak vztáhnout výtvarný směr zvaný suprematismus k jednomu směru ze třiadvacátého století. Co je to suprematismus, do jaké doby spadá a kdo jeho myšlenku prosadil?“

               Pavel znejistěl. Celý týden procházel stěžejní a převratná díla za posledních tři sta let, ale nemohl si vybavit, co to ten suprematismus je. Zachytil docentův pohled k bratislavské dominantě a vybavil si dávná slova jednoho češtináře ze střední: „Jestliže se setkáte s neznámým slovem, zamyslete se nad tím, v jakém je kontextu, jak vypadá, z čeho, z jakých jiných slov je třeba utvořeno. Velmi často, neříkám, že vždy, ale velmi často vám to pomůže pochopit i slovo, kterému zprvu neporozumíte.“

               Nového způsob zkoušení umožňoval studentům dlouhou dobu mlčet a užívat si volného výhledu a pomalé chůze, ale Pavel již měl dojem, že mlčí příliš dlouho, a tak zkusil odpovědět: „No, suprematismus... byl jaksi... způsob uměleckého utváření v době baroka, který, který se projevoval jaksi... velikostí, mocností, měl v člověku vzbudit úctu a... posvátnou hrůzu z Boží moci. Například na stropech kostelů bylo vyobrazeno, no... člověk měl mít pocit, jako že se skutečně dívá do slávy nebe, které ho nekonečně převyšuje.“ Odmlčel se a přemýšlel, jestli to skutečně mluví o suprematismu. Měl o tom silné pochybnosti, ale nedokázal přijít na způsob uměleckého vyjádření, který by lépe souzněl s tím slovem „suprematismus“.

               Docent Nový chvíli mlčel, a když viděl, že Pavel váhá, postrčil ho: „A k jakému směru ve 23. století byste ho přirovnal?“

               Pavel se snažil z docentova obličeje vyčíst nějaký náznak toho, zda odpověděl správně, ale bylo to nemožné. Jeho zkoušející bez zájmu hleděl na lidi, které míjeli, pak na projíždějící tramvaj a na stromy v parku, a pak zase na kolemjdoucí. „No,“ zkusil k tomu dojít vylučovací metodou, „ze třiadvacátého století si vybavuju, že se z abstrakce vyvinula vodní malba jako takový, takový... protipohyb vůči třetímu klasicismu, třetímu klasicismu. Třetímu klasicismu,“ zamyslel se a někde hluboko ve vzpomínkách se mu vybavovaly náznaky něčeho, co jim kdysi říkal docent Šulc o třetím klasicismu, a nějak se tam volně pohybovalo slovo „suprematismus“. Vtom jako by ho to praštilo přes oči. „Ježkovy zraky!“ vykřikl, až se na něj jeho zkoušející tázavě zahleděl, „já sem to popletl, to sem mluvil o iluzionismu, ale suprematismus je, je... nějak... že se má ctít ta samotná materie, ze které tvoříme, ten, ten, Malevič,“ hrnuly se mu najednou vzpomínky ještě z dob bakalářského studia a přebíjely se jedna přes druhou a on je nestačil vyslovovat, a tak je nejdřív vykoktal útržkovitě a pak je znovu skládal a rovnal a pozdvihnuté obočí docenta Nového konečně kleslo a pan docent začal sotva znatelně přikyvovat.

               Když Pavel domluvil, zeptal se ještě ze zvědavosti: „Jak ste od Bratislavského hradu došel k suprematismu?“

               Docent Nový se zasmál a šeptem mu sdělil: „Nekřič tak. Ale podívej se, však je to taky taková nudná kostka,“ a se smíchem ještě dodal, „ne abys to řekl nějakému Slovákovi.“[1]

...

               Pavel byl zmatený. Vybavoval si vše, co se stalo a jak se znovu ocitl v jedoucím vlaku, věděl, jak jedna událost navazovala na druhou, co viděl, co říkal a co dělal, teď již také byl celkem klidný, ale jeho vzpomínky na minulost několika posledních hodin se podobaly jen nezvykle podrobným vzpomínkám na dlouhý škaredý sen. Bylo mu divně a pomalu si uvědomoval, že má strašný hlad. David seděl vedle něho, Jitka naproti. Dost jasně si uvědomoval, že důvod, proč David sedí vedle něj a nikoli vedle Jitky, je ten, aby ho hlídal a případně mu zabránil v nějakém nevypočitatelném činu. Nespouštěl ho z očí, Jitka naopak hleděla stranou, bylo jí trapně a snažila se dělat, jako že se jí nic z toho netýká.

               „To byl,“ promluvil, vlastní hlas mu zněl divně zakřiknutě, měl sucho v puse, ale snažil se působit již přirozeně, „prima nápad, vzít mi oběd na cestu, umírám hlady.“ Přemýšlel, že by ještě řekl nějaký vtip, aby snížil to napětí, které od obou přátel cítil, ale nepodařilo se mu žádný vymyslet. Naštěstí to, že mluvil o hladu, atmosféru znatelně uvolnilo, dokonce slyšel, jak David dlouze vydechl.

               „Seš úplně zelený, nebojíš se, že se pobleješ?“ ujišťoval se David.

               „No tak,“ napomenula ho Jitka.

               „V pohodě, jen sem měl menší šok. Teď už přešel. Myslím, něco jako... že po větším, intenzivnějším zážitku člověk přirozeně dostane hlad, protože vydal víc energie, tož by to mělo být celkem v pohodě. Krom toho mám na ten salát fakt chuť,“ uklidnil ho Pavel.

               David vyndal z batohu krabičku s Pavlovým obědem, který mu – zhroucenému a třesoucímu se na křesle malé bratislavské restaurace – zabalila štíhlá servírka s krásnýma hnědýma očima (a Pavla teď zatraceně štvalo, že se před takovou dámskou společností prezentoval jako troska).

               „Mimochodem, pamatuješ si,“ začal David.

               „Jo, všecko si pamatuju,“ přerušil ho Pavel, a protože David nebyl při tom, usoudil, že mu to nějak polopaticky vypoví, zatímco do sebe začal cpát salát. „Novej mě dal ke koncu zkoušky eště poznávačku, dal si na tom, víšco, tu aplikaci na náhodný výběr obrazů, jak je jich tam asi sto tisíc, z čehož se projde asi dvacet obrazů. Ani by mě to nenapadlo, prostě pravděpodobnost jedna ku, jedna ku... pěti tisícum, jesi správně počítám, najednou tam skočil Saturn. A ne jako že bych, nemysli si,“ rychle dodával a tlačil si do pusy další velké sousto, zatímco nonšalantně mával rukou, aby dal co nejsrozumitelněji najevo, že to všechno byl jenom šok, „akorát sem se lekl, chápeš no, to dá rozum, dyž se mě nedávno ta obluda pokoušela sežrat a od té doby o ní mám noční můry, tož nějak sem v tom leknutí – víš, před časem sem o tom četl, že nějak při leknutí člověk nemůže pořádně myslet, protože přebere hlavní funkci,“ zatímco racionálně vysvětloval svou veřejnou scénu, při níž poděsil všechny přítomné, jako by se měl blížit nejmíň konec světa, postupně si začínal věřit, že nad tím již má kontrolu, „hlavní funkci prostě má jako lusknutim prstů ňáká jiná část mozku a stará se o přežití jedince, místo aby nějak analyzovala situaci, esi je doopravdy jako hrozivá... no, tož mi chvilku trvalo, než mně došlo, že tento, tento Saturn skutečně nevyleze ven a nebude mě honit po ulicách Bratislavy. A pak se mi logicky po tom šoku udělalo blbě, no. Na chvilku sem omdlel a probudil sem se, když mi Nový lil vodu do obličeje, ale z toho, tyjo tak dobrý salát sem snad eště nejedl, nebo je to tím hladem, ale z toho šoku sem mu nemohl odpovědět, dyť víš, že dyž mě dovedl, no dotáhl zpátky dovnitř, že mi to nešlo, mluvit, ale teď su úplně už zase, už zas vím, co je okolo...“

               Nepovažoval za nutné své přátele zatěžovat tím, že když se před ním znovu zjevil Saturn – a nebylo to ve snu – nedokázal si pomoci, a i když někde hluboko v srdci věděl, že to není skutečné, musel utéci před nestvůrně velkou rukou pohanského monstra, která se po něm natahovala, a na útěku za sebou slyšel těžké, hlučné kroky a když se několikrát lehce natočil, periferně viděl tu strašnou obrovskou postavu, jak kráčí mezi bratislavskými domy, překračuje ménetku, a v poslední chvíli, kdy byl při vědomí a již ležel na zemi, se snažil uhnout ranám velikých pěstí, které kolem něj drtily dláždění ulice jako slabou zkřehlou kůrku starého chleba. Vědomí ztratil až ve chvíli, kdy cítil, že až Saturn ruku spustí znovu, již neunikne, že ho zvedne a v zubech mu stiskne hlavu jako nebohému panu Katashimu. K čemu to David potřebuje vědět?

               David prohodil něco o tom, že musí zajít za nějakým psychologem a dávat si větší pozor na to, co je skutečné a co ne. Pavel řekl, że zaprawde musi najść któregoś psychologa w Częstochowie, David si od něj vymohl slib, že to skutečně udělá, pak ho pochválil za pokrok v polštině a nechal ho v klidu dojíst oběd, když už se blížila půl sedmá večer...

               Pavel skutečně musel uznat, že to neměl odkládat. Není žádný hrdina, aby dokázal čelit bájným netvorům, lézt po strmých výškách, uhýbat ranám nebezpečného nepřítele a překonávat všelijaké další hrůzy. Je obyčejný student dějin umění, kterému se pořádně zamotal život; ten ho teď vede po tak strmých cestách, že si na nich často ublíží. Na chvíli propadl hroznému dojmu, že se mu celý život doopravdy sesypal a že neví kudy kam, ale pak si uvědomil, že navzdory všemu, co za poslední rok zažil, zázračně nezemřel a je ještě víceméně schopen jednat jako normální člen společnosti. Usoudil, že se to taky dá považovat za určitou podobu zázraku – že se ještě úplně nezbláznil.

[1] pozn. aut.: Pan docent Slovákům trochu křivdí. Je to kostka, ale je nakřivo.